Červená želva

Je až neuvěřitelný, kolik alegorie, melancholie a kreativity dokázal režisér Michaël Dudok de Wit využít ve svém celovečerním debutu na rozmezí 'pouhých' 80 minut.... 'Červená želva' je totiž komplexním magicko-realistický příběhem jednoho lidského pokolení, který fenomenálně využívá modus operandi poměrně jednoduché premisy klasické robinzonády, a následně ji implementuje do dechberoucí meta-fyzické epopeje, která alegoricky vypovídá o nezlomné vůli člověka, jeho regeneraci, o smíření s nevyhnutelným koloběhem života, poznání sebe sama, či souznění s přírodou. Snímek mistrovsky kloubí to nejlepší z japonské a francouzské animace v neskutečně pestrou vizuální škálu, jejíž impozantnost primárně tkví v podmanivé paletě akvarelových barev. Zároveň klade důraz na malebnou poetiku jak od Miyazakiho, a až komiksově vyhlížející minimalistickou kresbu jak od Hergého, a v neposlední řadě umně komunikuje s divákem skrze úchvatnou lyrickoepickou obrazotvornost, čímž utváří impresionistické scenérie stylisticky a esteticky čisté jak panenská blána. Laicky řečeno: tohle dílko nejenže splňuje, ale naprosto přesahuje ekvivalent tzv. vizuálního story-tellingu - jde totiž přesně o ten specifický typ meditativního filmu, který dominuje v rámci percepční roviny, díky čemuž velice intenzivně atakuje intuitivní vjemy diváka. Vše posléze umocňuje famózní hudební podkres Laurenta Péreze del Mara, bez nějž by onen unikátní prožitek nebyl kompletní.... Smekám jak tvůrcům, tak samotnému studiu Ghibli. Tato emocionální odysea je jednoduše synonymem nespoutané tvůrčí svobody neznající jakýchkoliv kreativních mezí a celkově posouvající hranice pojmu transcedentálního filmu - a jestliže vás snímek tak či onak přivede do tranzu, poddejte se mu, nebudete toho litovat. Absence dialogů či monologů je pouze nedocenitelným pozlátkem navíc. Již jen záleží na divákovi, jak bude číst v existenciální či environmentální intertextualitě skryté mezi řádky, a jak si následně vezme k srdci ono spirituální poselství o tom, že každý v životě nutně potřebuje svou Červenou želvu, neboli spřízněnou duši. Inu, ve fantazii se přeci meze nekladou.... [VERDIKT: redefinice transcendentálního/spirituálního/meta-fyzického/meditativního filmu. Absolutní povinnost pro všechny cinefily a fanoušky artových animáků. 10 želvích ovulací z 10] 🐢💚 (26.04.2020)

Žena je želva, která muži brání odplout pryč. Připomenutí, že ty nejjednodušší příběhy jsou těmi, která dávají vyprávění vůbec smysl. Červená želva oslavuje prostotu života způsobem, který by se mnou neměl tolik zamávat už jen proto, že byl vyprávěn tolikrát předtím. Jednoduchosti se podobenství podřizuje na všech úrovních. Animuje se bez excesů, v plochách jednoduchých textur a řečí srozumitelných symbolů, s vybranou štítivostí vůči kýči, který v podobných případech číhá za každým rohem. Pro jistotu se zcela rezignuje na slova a skoro i na hudbu. Rejstřík dramat je velmi skromný - dojde jen na ta, která se týkají každého z nás. Animované přitakání mne po osmdesáti minutách opustilo zvláštně vděčného. (04.03.2018)

Animované filmy nijak zvlášť nemusím, ale Červená želva mě okouzlila i dojala zároveň. Příběh o věčném koloběhu života je velmi působivý, animace se nadmíru povedla a hudba báječně podtrhuje vzniklou atmosféru. Na chvíli jsem se ocitla v jiném světě... A všechno, čeho jsem tam byla svědkem, mým smyslům nesmírně lahodilo. (26.04.2020)

Spoiler: Trosečník ubije obrovskou červenou želvu, která mu předtím bránila opustit ostrov. Mrtvá želva se promění v ženu. Trosečník a žena se sblíží a za nějaký čas se jim narodí chlapec. Když chlapec odroste, opustí ostrov a rodiče spolu s jinými želvami. Trosečník zestárne a zemře. Dívka se promění zpět v obrovskou červenou želvu a vrátí se do moře. V hlavní roli ostrov a počasí. Dále hrají: písečný krab, lachtan, mnohonožka, racek, zatopená jeskyně, tsunami a jiné želvy. Obrázky jsou krásné, ale i kdyby to bylo o polovinu kratší, stále by to bylo (pro mě) příliš dlouhé. (18.01.2017)

Na první pohled moc hezký filozofický animák, který začíná poměrně nesměle, abych se v něm po půl hodině začal ztrácet a začal sledovat sled hezkých, poměrně jednoduchý, ale na druhou stranu stále se opakujících záběrů. Jako půlhodinový krátkometrážní kousek by to bylo boží. Jako celovečerní film ale poněkud zdlouhavé. (17.12.2018)