Vážený občan

Neodbytnou součástí filmového díla je jeho estetická stránka, jeho vizuální zpracování. Pokud obraz vypadá tak, jako by ho někdo natočil na foťák, pokud záběrování vypadá tak, jako by nad tím nikdo nepřemýšlel (nebo přemýšlet neuměl) a pokud střihová skladba vypadá tak, jako když onen člověk střihá snad poprvé v životě, pak mi přijde absurdní, že se něco takového vůbec může promítat v kině. Vydržel jsem asi prvních 30 min a i to považuji za úspěch. (04.10.2017)

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“ (15.12.2019)

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)

„Realita neexistuje. Jsou jen její interpretace.“  Snímek Gustava Duprata, režiséra, který mě už oslovil novějším Mým mistrovským dílem (2018), mi přijde obdivuhodný už jen skloubením filozofických myšlenek a otázek na intelektuální společenská témata s tak osobitým tragikomickým dějem, atraktivním i pro široké publikum. Prestižní ocenění jako uznání, ale i škatulka, v níž začíná být z pohledu umělce těsno, a která místo inspirace podnětí k strnulosti. Pro argentinského laureáta Nobelovy ceny, slavnostně se vracejícího do rodného města, čeká množství zvratů, které zdaleka nebudou vždy příjemné... asi od první nahaté společnosti v posteli se mi to začalo v Salasu, zejména s jeho vybranými obyvateli, dostatečně protivit a přivádět pachuť, s níž mi před očima vznikal skutečně nepěkný obraz různých charakterů (a) města. Můžeme se ve společnosti plné přetvářky divit, že Daniel prokáže se sarkasmem vedle vážených akademiků i stejně negativní postoj k maloměstským občanům? Celý příběh je ve finále originální směsicí filosofie, absurdity, satiry, šarmantního rebelanství, bizarních existencí (střídavě zábavný a protivný Antonio se svými řeči vedl a přidává se i „přítel“ s číslem divočáka!) a tragikomické grotesky měnící se pro hlavní postavu až do trpkosti s příchutí noční můry. Tak jsem si říkal, vzhledem k tajemné stylizaci, nakolik je pátá lovecká kapitola pořád realitou... co by mi na to odpověděl velký Daniel, neschopný navíc psát cokoliv veselého, tuším, tudíž se nebudu ptát a užívám si možnost, že si taky můžu myslet své. :o) *** Co dodat? Oscar Martínez v hlavní roli umně osciluje mezi charakterním a komickým rysem postavy ctěného i nenáviděného spisovatele s jasným názorem a přeci uvnitř neustálou nejistotu. Zamlouvala se mi i atmosféra pramenící z nezávislého stylu filmu, třeba scéna nočního povídání u ohně po příchodu do Salasu mě uchvátila. Po skončení cítím, že Vážený občan není snímkem na jedno zhlédnutí, ale už tím (zatím) jedním zhlédnutím mě určitě dostatečně zaujal. [80%] (24.05.2023)