Paterson

Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít. (18.02.2017)

V době premiéry jsem měl nutkání navštívit kino a zahnat abstinenční příznaky závislosti na dobrém filmu. Paterson se vzhledem k nadšeným komentářům jevil jako solidní příležitost. Minulé setkání s Jarmuschovými upířími milenci ale skončilo výrazným zklamáním a ti, kteří pějí ódy na Patersona, se podobně rozplývali i nad Přežijí jen milenci. S Jarmuschem jsem si skvěle rozuměl v 90. letech, kdy pro mě tituly jako Mrtvý muž nebo Noc na zemi představovaly malý filmový svátek a neváhal jsem kvůli nim navštěvovat kino. Od snímku Kafe a cigára se mi jeho melancholická poetika, minimalismus a fascinace stereotypem a banalitou tak trochu začínaly zajídat a krok za krokem jsme se od sebe vzdalovali. Paterson mi potvrdil, že náš rozchod je definitivní. Co jiní shledávají okouzlujícím, já nazývám únavným. Náladu filmu, kterou Isherwood nazývá líbivou hipsterskou pózou, nedokážu ocenit. Jarmusch už mě nemá čím překvapit. Zbývá jen zjistit, jak na mě budou při opakovaném zhlédnutí působit jeho kousky z 90. let, které jsem měl tak rád. Celkový dojem: 40 %. (22.10.2018)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít. (17.05.2016)

Každý z nás má občas dni, kedy vnútorne analyzuje, či sa jeho život posúva správnym smerom a či s tým, čo doposiaľ vybudoval a vlastní, je spokojný. Niekedy nám k peknému dňu postačí len partnerov úsmev, výjduce slnko alebo hoci aj fakt chutné jedlo. Ale príjdu aj také dni, kedy slnko nevyjde a napriek tomu, že v podstate máme v živote všetko potrebné, stále by to mohlo byť aj ďaleko lepšie. Keď uviaznete v stereotype, začnú sa na povrch drať nepríjemné otázky. Tak toto je ten život, ktorý bol pre mňa na Zemi pripravený? Je toto už fakt všetko, čo mi poskytne? A Paterson odpovedá ÁNO! Paterson je totiž kúzelný vodič autobusu, ktorý svoj obyčajný život vidí neobyčajne. Jeho pohár je vždy poloplný, berie veci tak ako prídu a nebojuje. S nikým a ničim, pretože na čo aj, jeho život je fajn. A niekedy vám k spokojnosti stačí vlastniť kvalitné zápalky. Pretože všetko je to len o uhle pohľadu. (26.02.2017)