Fuocoammare (Požár na moři)

No komponovaný je to jedna báseň, ale s Požárem na moři mám dva nepřekonatelné problémy. Jednak jeho struktura je díky obrovskému množství slepých uliček děravá jako ementál, ještě hůř pak nesu režisérovu nezvladatelnou touhu po dokonale vysoustružených záběrech, která nevyhnutelně vede k inscenování situací a jinak velmi relevantnímu a závažnému snímku strašlivě ubírá na věrohodnosti. Dokument by měl primárně o něčem vypovídat, nejen dobře vypadat. U Fuocoammare jsou tyto dvě složky až děsivě nevyvážené. 50 % (11.03.2017)

V porovnáním se Sacro GRA se Požár na moři jeví jako přístupnější Rosiho počin. Tematicky je zřetelněji vymezen a vyhlíží atraktivněji. Představuje také větší filmařskou výzvu – prostor a lidé v něm se neustále mění a statické záběry ze Sacro GRA byl Rosi nucen vyměnit za pohyblivou kameru. I tak je Rosi, který je svým vlastním kameramanem, schopen zachytit dechberoucí výjevy, vzhledem k tématu až rouhačsky překrásné. Režisér se v závěru snímku ukazuje jako mistrný inscenátor, který opravdovou tragédii takticky oddaloval. Záběry záchrany uprchlíků následuje neodvratné přenášení mrtvých nebo polomrtvých těl. Rosi nezaujímá zřetelné stanovisko, jeho obrazy mluví za sebe. Požár na moři nemusí být nutně společensky a politicky důležitý počin, ačkoli možná právě toto hledisko mu zajistilo Zlatého medvěda. Neoddiskutovatelně ale zpravuje o flexibilitě a bravuře režiséra a jeho stylu. (09.07.2016)

Ono s tým dokumentom to nie je také jednoznačné, Rosi skutočne posúva hranice filmového rozprávania. Jeden paralelný príbeh je hraný, druhý dokumentárny, ale vzájomne sa vôbec nerušia, pretože takouto filmovou rečou uprchlícka téma nadobúda širší rozmer. Možno je to kontrastné prirovnanie trocha zjednodušujúce, ale účel svätí prostriedky. Najmä je iné vidieť vo filme (zrejme) autentické mŕtve telá v podbalubí a počuť o tom v správach. (18.09.2016)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

Film na téma uprchlické krize a vítěz letošního Berlinale. Když o tom psaly novinky.cz, lůza v diskusi hned začala řvát, že to bude určitě sluníčkářská sračka plná špičkových chirurgů a jaderných fyziků (zde lůzu zastupuje uživatel JohnnyV). Lůza byla jako obvykle zcela mimo. Uprchlíci jsou ve filmu prezentováni jako hulákající primitivové a jsou to většinou "bojeschopní mladí muži"™. Uprchlíci jsou ve filmu ale jen rekvizita, většina filmu je o několika obyvatelích středomořského ostrova Lampedusa, kteří jsou jakože s uprchlickou krizí konfrontováni. To, jak obyvatelům ostrova změnila krize život, je zajímavé a slibné téma, ve filmu ale zoufale nevyužité. Jde o další z řady filmů, které jsou točeny, jen aby mohly sbírat ceny na festivalech, což se pozná snadno tím, že každá scéna trvá 10x déle, než by měla. Tak třeba 10 minut sledujeme, jak dva kluci ničí prakem kaktusy nebo jak babička vaří sépiovou polévku a stele postel. Tyto postavy nejsou s uprchlíky nijak konfrontovány, nikdy se s žádným nesetkají, a jejich scény vůbec nijak neladí se scénami zachraňování hladovějících uprchlíků na moři. Film trpí zoufalou neschopností autorů naplnit ho smysluplným obsahem reflektujím slibné téma. Stříbrný medvěd je v dobrých rukou. (02.07.2016)