Záře

Jak emocionálne tak aj psychicky silný film so špičkovými hereckými výkonmi (G. Rush, N. Taylor a A. Muller-Stahl) a s prekrásnou klasickou hudbou na klavíri. Právom zaslúžené uznanie pre G. Rusha (ale nemali sme zabudnúť aj na jeho mladší ja – N. Taylor, ktorý podal taktiež bezchybný výkon). Osobné hodnotenie: 88% (****) (16.01.2016)

Film, na který se nezapomíná! Geoffrey Rush i Noah Taylor byli prostě úžasní... A co teprv Armin Mueller-Stahl! K tomu Rachmaninova hudba, která ve filmu funguje coby jakýsi tmel. Příběh Davida Helfgotta má sílu. Je v něm spousta smutku, frustrace, ale i radosti. Jsem rád, že byl zfilmován. Nemám co vytknout. 10/10. (18.10.2011)

Tak hned jako první musim říct, že trošku nechápu, jak může dostat oscara někdo, kdo se ve filmu objeví asi jen na 40 minut, ovšem na druhou stranu výkon Geoffreyho Rushe je tak monumentálně dokonalej, že se tomu postupně přestávám divit. Jeho ztvárnění pološílenýho a zároveň geniálního klavíristy skoro nemá obdoby. Jinak se ale příběhově už nejedná o žádnej unikát, spíš je to takovej typickej příběh/životopis génia. (29.09.2007)

Zatmění rozumu na základě příliš silného emočního prožívání vlastního výjimečného nadání. Podobných případů je v lidských dějinách více a to nejen v hudbě. Říká se tomu pohlcení. Je však nutné přiznat, že některá lidská díla jsou naprosto šílená – geniálně šílená nebo šíleně geniální. ___ Naskytuje se otázka – dokáže každý hudební skladatel zahrát vlastní skladby nebo pro jeho práci postačí, když je dokáže "uslyšet" a zapsat, neboli nakolik virtuózní byli slavní hudební geniové? Otázka se týká pouze skladatelů předelektronické éry, protože dnešní syntezátory a počítače umožňují každému hudebnímu geniovi stvořit a zahrát vlastní skladbu i bez dobrého, natož dokonalého zvládnutí hudebních nástrojů, neboli dejte géniovi do ruky digitální nástroj, a stane se z něj člověk-orchestr. (25.10.2012)

S Davidem Helfgottem a jeho rodinou bych se v reálném světě asi minula, ať už proto, že jsem narozdíl od jeho hyperaktivního, extrémně upřímného zaměření spíš klidný introvert, nebo proto, že jakkoliv mám vážnou hudbu ráda, existuje jistá hranice, za kterou už nerozeznám výborného klavíristu od geniálního. Co to má ale s hodnocením filmu Shine společné? Když nic jiného, tak ten prostý fakt, že filmová biografie člověka X je mnohem méně zajímavá, pokud vás člověk X nezaujal a netoužíte o něm vědět víc. A což o to, Geoffrey Rush mě hned v první temné scéně dostal, jenže když pak člověk čeká přibližně hodinu, než se děj zase vrátí k němu, nadšení to moc nepomáhá. (Zvláštní jak má občas Akademie tendence rozdávat Oscary hercům "hlavních rolí", kteří se však na plátně objevují méně než někteří herci rolí vedlejších. Dalším dokonalým příkladem je Hopkins v Silence of the Lambs.) Jakkoliv si tedy Shine svá vysoká hodnocení zaslouží, pro mě bude (bohužel) jen dalším z řady filmů, o jejichž kvalitách se objektivně nedá pochybovat, subjektivně mě ale za srdce nevzali. Z osobního hlediska tomuto filmu nicméně děkuju alespoň za jednu věc: za představení Geoffreyho Rushe širší (tedy neaustralské) veřejnosti. (23.01.2011)