Záře

Přes obdivuhodný výkon Rushe a stabilně vysoký standart Mueller - Stahla mi u Záře chyběla komplexnější pojetí, přitom pro příběh zásadní vztah otce a syna je zpracován bezchybně a doléhá na své hrdiny potřebnou váhou. Trochu jsem byl překvapen kolik stopáže Scott Hicks věnoval Davidovu dětství a naopak o jeho dospělá léta je divák částečně ošizen a snímku to z jeho působivosti ubírá. 105 minut je prostě málo a já se chtěl dozvědět více. Enormní Rushovo klavírní nasazení ale přebijí většinu nedostatků a Záři dodává potřebný lesk. Zarážející ovšem je, k jakým kravinám se Scott Hicks od tak ambiciózního kusu po téměř dvaceti letech propracoval. 75% (03.12.2012)

Zatmění rozumu na základě příliš silného emočního prožívání vlastního výjimečného nadání. Podobných případů je v lidských dějinách více a to nejen v hudbě. Říká se tomu pohlcení. Je však nutné přiznat, že některá lidská díla jsou naprosto šílená – geniálně šílená nebo šíleně geniální. ___ Naskytuje se otázka – dokáže každý hudební skladatel zahrát vlastní skladby nebo pro jeho práci postačí, když je dokáže "uslyšet" a zapsat, neboli nakolik virtuózní byli slavní hudební geniové? Otázka se týká pouze skladatelů předelektronické éry, protože dnešní syntezátory a počítače umožňují každému hudebnímu geniovi stvořit a zahrát vlastní skladbu i bez dobrého, natož dokonalého zvládnutí hudebních nástrojů, neboli dejte géniovi do ruky digitální nástroj, a stane se z něj člověk-orchestr. (25.10.2012)

Jak emocionálne tak aj psychicky silný film so špičkovými hereckými výkonmi (G. Rush, N. Taylor a A. Muller-Stahl) a s prekrásnou klasickou hudbou na klavíri. Právom zaslúžené uznanie pre G. Rusha (ale nemali sme zabudnúť aj na jeho mladší ja – N. Taylor, ktorý podal taktiež bezchybný výkon). Osobné hodnotenie: 88% (****) (16.01.2016)

Splnil som si jeden veľmi starý rest, tento film som sa chystal zhliadnuť ešte v dobe svojho vzniku a mnoho krát po nej, no vyšlo to až teraz. Hlavným dôvodom bol samozrejme G. Rush, ktorý však na moje prekvapenie začína hrať až v polovici filmu, ak nerátam krátky úvod. Púšťať si to v pôvodnom znení asi nemá veľký význam, Rush artikuluje asi ako Luděk Sobota po 2 litroch vodky, takže mu nerozumieť takmer nič. Jeho výkon je fajn, ale príbeh nie je nič extra. V prvej polovici filmu sa zdalo, že to bude zaujímavo pokračovať vzhľadom na napätý vzťah otca a syna, ale po úraze sa zmenil nielen náš hlavný hrdina, ale i prístup režiséra, ktorý akoby zrazu nevedel, čo ďalej. Filmu chýbajú emócie, nedokázal ma chytiť za srdce a neprinútil ma Davida ani ľutovať ani milovať, čo je škoda vzhľadom na potenciál, aký film mal. 60%. (21.02.2024)

S Davidem Helfgottem a jeho rodinou bych se v reálném světě asi minula, ať už proto, že jsem narozdíl od jeho hyperaktivního, extrémně upřímného zaměření spíš klidný introvert, nebo proto, že jakkoliv mám vážnou hudbu ráda, existuje jistá hranice, za kterou už nerozeznám výborného klavíristu od geniálního. Co to má ale s hodnocením filmu Shine společné? Když nic jiného, tak ten prostý fakt, že filmová biografie člověka X je mnohem méně zajímavá, pokud vás člověk X nezaujal a netoužíte o něm vědět víc. A což o to, Geoffrey Rush mě hned v první temné scéně dostal, jenže když pak člověk čeká přibližně hodinu, než se děj zase vrátí k němu, nadšení to moc nepomáhá. (Zvláštní jak má občas Akademie tendence rozdávat Oscary hercům "hlavních rolí", kteří se však na plátně objevují méně než někteří herci rolí vedlejších. Dalším dokonalým příkladem je Hopkins v Silence of the Lambs.) Jakkoliv si tedy Shine svá vysoká hodnocení zaslouží, pro mě bude (bohužel) jen dalším z řady filmů, o jejichž kvalitách se objektivně nedá pochybovat, subjektivně mě ale za srdce nevzali. Z osobního hlediska tomuto filmu nicméně děkuju alespoň za jednu věc: za představení Geoffreyho Rushe širší (tedy neaustralské) veřejnosti. (23.01.2011)