Žena se špatnou pověstí

Žena se špatnou pověstí bezbranně ukazuje slabinu kinematografie němé éry. Téma nemilosrdné bigotnosti maloměšťácké morálky v sobě skrývá pikantní třaskavost i existencionální závažnost. Jemné a skryté finesy vytrácejí vypařováním svou schopnost skutečného prokreslení psychologie a nasbírané kapky liter vložených dovětků jsou přinuceny hovořit přímo a jednoduše. Přirozené kouzlo stavěného úpí v okovech oněmění a odsuzuje film do kategorie zajímavá historie filmu. Hlavní postavou společenského dramatu je Larita Filton, později Whittaker (zajímavá Isabel Jeans), atraktivní žena, odsouzená pokrytectvím společenské morálky ke spravedlivému zatracení. Hon na čarodějnice zbavuje hříchů vlastní skutky. Odsouzení uspokojuje více než pochopení. Pravda nesměle pláče v ústranní a hledá chvilku klidu a očistného odpočinku, oběť zapšklosti se podává na okázalé slavnosti, vítězství obrozuje zavedené pořádky. Hlavní mužskou postavou je John Whittaker (sympatický Robin Irvine), mladík s dobrým původem. Romantické okouzlení a idealistická víra se dostává do střetu nevybíravého naléhání předsudků. Důležitou postavou je Johnova matka (velmi zajímavá Violet Farebrother), odhodlaná ochránkyně praporu mravní počestnosti. Maloměšťácká etiketa elitní společnosti vyžaduje svá pevná pravidla a okázale horuje ve jménu morální cti bez zábran a pochybností. Z dalších rolí: hrubiánský pijan a Laritin manžel Aubrey Filton (Franklin Dyall), romantický idealista a malíř Claude Robson (Eric Bransby Williams), diskrétní mladý právník ve věci rozvodového rituálu Greene (sympatický Ian Hunter), dobrosrdečný Johnův otec (Frank Elliott), poťouchlé Johnovy sestry Marion (Dacia Deane) a Hilda (Dorothy Boyd), či laskavá a přející Johnova kamarádka Sarah (Enid Stamp-Taylor). Žena se špatnou pověstí je zajímavý filmařský potenciál, ztracený v době svého vzniku. Alfred naznačil možnosti, více plesání netřeba. (29.06.2018)

Na jednoduché historce si Hitchcock tříbí svůj scenáristický a režijní um. Scenáristický v tom, jak rozvíjí prvotní napětí u soudu, kdy různé věci mají svůj význam a čekáme, co se vlastně stalo. Zde jsou i režijně a kameramansky moc hezké záběry (scény z profilu, monokl, prolínačky hodiny - kývání hodinkami, láhev). Ale přece jen na 85 minut jsou jen vizuální pokusy, jakkoliv zajímavé, málo, a vše padá ve chvíli, kdy zjistíme, že napětí bylo zbytečné, že vlastně o nic nešlo (navíc dnes, kdo by se nad takovým rozvodem pozastavoval?), už jen sledujeme selanku, z níž už jen sem tam něco vynikne (geniální je scéna s telefonistkou na ústředně). A mimochodem, i zde je znát Hitchova úchylka dámských ložnic a okouzlení lesbickým sexem... (24.04.2012)

Truffaut přiznal, že tento film nikdy neviděl, a tak je v knize "Rozhovory" dost odbyt. Většina němých Hitchových filmů ode mě dostala čtyři hvězdičky, ale zároveň dodávám, že v němé éře Hitchcock ještě žádný Mistr nebyl. Pro srovnání uvádím, jaká mistrovská díla v roce 1928 vznikla - Dreyerovo "Utrpení Panny orleánské", Clairův "Slaměný klobouk" a "Dva nesmělí", Fejösova "Dvě mladá srdce", Ejzenštejnovo "Deset dní, které otřásly světem", či Chaplinův "Cirkus". (02.02.2021)

Moja prvá nemá hitchcockovka. Ani sa nechce veriť, že Hitchcock točil už za čias nemej éry, kedže jeho zlatá éra jeho filmov prišla až oveľa neskôr. Nie som natoľko znalý, aby som mohol hľadať podobnosti či známe režisejné postupy z jeho neskoršími prácami, každopádne niektoré filmové prvky (ako zoomujúca kamera, flasbacky a pod) by som čakal až vo zvukovej ére filme. Príbeh aspoň z dnešného pohľadu nie je nijako silný, skôr taký všednejší, ale niektoré samostatné prvky vedia zaujať (napr. súdne konanie, svokra). Možno keby Hitchock tak silno neľutoval hl. hrdinku, ktorá je mimochodom nedostatočne zaujímavá, a viac sa zameral aj na iné postavy, ale to je iba keby. Samotného Hitchcocka som vo filme nezachytil. (15.12.2016)

Zcela výjimečně mám mnohem radši moderní přepracování s Colinem Firthem než tuto Hitchovu klasiku. Vliv na tento nepoměr samozřejmě měla a má kvalita kopie, která se pánům a dámám v BFI příliš nevydařila. Namísto sledování sevřeného dramatu ženy, která dvakrát ztratila svou pověst, i obyčejná scéna v jídelním salonu vypadá jak z hororu a člověk spíše tuší, než aby skutečně sledoval. Při druhé šanci, kterou jsem filmu dala, nepomohl ani tradiční experiment LFŠ doprovodit němý film hudebním experimentem, tentokrát pod taktovkou hudební formace Kalle. Neb opět šlo o hudbu zcela nereflektující film jako takový. #LFŠ (17.06.2010)