Svoboda pod nákladem

Moja prvá Barabášovka a bol som dojatý a pri niektorých scénach som mal na krajíčku. Ak milujete hory, prírodu a samotu, kde načerpáte energiu tak určite odporúčam.Pretože počas 60 minút sa ocitnete v slovenskom nebi. Je v tom niečo poetické, dramatické, krásne, predávanie životných skúseností. No ťažko sa popisuje tento pohľad na život posledných slovenských mohykánov. Film krásne ukazuje ten generation gap medzi novou a starou generáciou a ich hodnotami. Odteraz sú pre mňa slovenské hory - kamzíky, svište a horskí nosiči. Po dopozeraní budete mať nehoráznu chuť obuť svoje trekové topánky a vybehnúť niekde na hory. (02.09.2016)

Už jen sledovat tenhle dokument pro mně bylo skutečným pohlazením po duši a nezbývá mi nic jiného než říci, že těm lidem upřímně závidím a zároveň skládám hlubokou poklonu. Sám mám ty místa, které jsme tu měli možnost vidět nachozené i včetně pár vrcholů, fyzičku mám dle mého střízlivého odhadu docela slušnou a i nějaké ty kila v posilovně nazvedám, ale nosit pravidelně v 60letech na Rysy, Zbojnickou či Téryho chatu 100, 120 či 130 kg, to je vážně něco úžasného a skoro až neuvěřitelného. Ta láska a pokora těchto lidí k jejich oblíbeným horám a místům je skutečně upřímná, ryzí a bezelstná, bez jakékoli falše či vypočítavosti a vězte, že ony vám to ty hory potom všechno mnohonásobně vrátí. Ten kdo je na hory správně naladěn a dokáže čerpat jejich energii ví o čem mluvím a onen duševní rozvoj, který se vám tam dostane (pokud o něj tedy vůbec stojíte), vás posune daleko za hranice normálnosti dnešního uspěchaného světa a udělá z vás bezpochyby o mnoho lepšího člověka. Jsem moc rád, že takoví lidé ještě stále existují a dokonce mají i své nástupce v mladší generaci. Zkrátka jedno z mála míst, kde je svět ještě v pořádku...:) (09.06.2017)

Každý, kdo byl někdy ve Vysokých Tatrách, zamiloval si tamní přírodu a majestátnost tohoto pohoří, potkal horské nosiče při vynášce a obdivoval, jak dokáží nést takovou zátěž a ještě si udržovat tempo, které mnohdy nemají ani někteří "nezatížení" turisté, dokáže patřičně ocenit i tento dokumentární počin Pavla Barabáše. Laco Kulangu jsem poznal osobně na jeho Skalnaté chatě, Petera Petrase zatial nie, ale jeho knihu Na chodníku chodník jsem již četl a byla neuvěřitelně čtivá. Touto odbočkou chci pouze poznamenat, že dva ze zde uvedených "herců" stojí za to. Když se Vysoké Tatry stanou vaši vášní a dostanou se vám do krve, budete se tam neustále vracet a každý obdobný počin vám udělá obrovskou radost, protože dokáže vaši mysl během chviličky přenést ze vzdálených míst do nejmenších velehor světa. (09.10.2018)

Nošení nákladu na horské chaty jako životní styl. Konfrontace vzpomínek na někdejší reální svět “tam dole” se současným vykonáváním nejtěžší možné práce v horách je jádrem tohoto dokumentu. Senioři, kteří za nic neopustí to co dělají, dokud jim to jejich těla dovolí dělat. Protože je to naplňuje více než třeba hraní v orchestru v nejprestižnějším koncertním sálu světa. Jejich moudrost z poznání, možnosti porovnat, kterou dostane v životě málokdo (kvůli čemu jsou lidé nespokojeni a často až nešťastní, i když k tomu nemají důvod). Vnitřní klid a vyrovnanost jsou odměnou těchto borců za všechnu tu “báječnou dřinu”. (02.02.2021)

Tak každopádně klobouk dolů před 67 letejma borcema, který si v klidu celej život nosí 100-150kg na zádech do auty nepřístupných chat. Jako, dokážu si představit tam donýst sám sebe s pár pifkama, ale celej sud? To fakt nee... :o). Krásně zachycená krása Vysokých Tater, což sou skutečný velehory (vím o čem mluvím) :o). Hlavně teda ty záběry z výšky berou dech. A do toho všeho panáčci, který si doslova vychutnávaj tuhle řeholi, ze který by většina lidí na místě zdechla... (15.07.2018)