Svoboda pod nákladem

Netradične ladený dokument o tradičnom povolaní v našich končinách. Áno, Tatry sú krásne, povolanie nosičov (hoci už pomaličky "vymiera" pod nátlakom doby) musí byť krásne a oslobodzujúce, Barabáš je taktiež majstrom svojho remesla, avšak oproti zvyšným jeho (najmä tatranským) dokumentom mi chýbalo možno viac záberov na tamojšie fascinujúce horské prostredie, a možno ísť v rozhovoroch s nosičmi viac do hĺbky, dopracovať sa k niečomu zásadnejšiemu, neviem. Každopádne dokument to je nepochybne príjemný, zaujímavý, taká zmena. 80% (05.01.2017)

Môže byť krásna práca iná, než len tvrdá? Odpoveď na túto implicitnú otázku vo filme určite nájdete, nečudo, že jeden z nosičov spomenie, že kto v živote neokúsil zopár rokov fyzickej práce, nie je takpovediac úplným. Všetci zúčastnení sú sympaťáci, cítiť, že po tisíckach kilometrov v Tatrách cítia v sebe určitú pokoru k svetu, prírode a životu. Čaká nás samozrejme aj viacero úžasných záberov Tatier, či už panoramatických z lietadla alebo proste "zo zeme". Hodina filmu utečie možno tak rýchlo, ako hodina vynášky stokilového nákladu skúseného nosiča v horách. (18.07.2021)

Dokumenty sa snažím hodnotiť podľa toho, čo zaujímavé som sa dozvedel, tentokrát sa dá povedať, že skoro nič, ale sila dokumentu je v inom. Nazval by som ho hypnotickým dokumentom, keď cez úchvatné zábery, ktoré ani nie sú cieľom filmu, ma ponoril do zmýšľania horských nosičov. Jednoducho patria ku koloritu Tatier, tak ako kamzíky alebo svište. Ťažko totiž vysvetliť, prečo to robia, prečo opustili bežný pohodlný svet, veď uniknúť mu sa dá aj jednoduchšie a bezpečnejšie. Trochu pochopiteľné to bolo u staršieho pána, čo si náklad nosí na svoju chatu. Ten je ale iný borec, keď si na nosič naloží dve veľké plynové bomby, alebo ak potrebuje vziať aj nejaké batohy, tak k veľkej priloží iba malú plynovú bombu, aby dosiahol svoj štandard 120 kg na chrbte. Zlé počasie vraj neexistuje, ale aj tak mi trochu vŕta v hlave, ako dopadla tá cesta v snehovej búrke, či došiel, vrátil sa, alebo niekde aj s filmárom zamrzli. (07.01.2018)

Nošení nákladu na horské chaty jako životní styl. Konfrontace vzpomínek na někdejší reální svět “tam dole” se současným vykonáváním nejtěžší možné práce v horách je jádrem tohoto dokumentu. Senioři, kteří za nic neopustí to co dělají, dokud jim to jejich těla dovolí dělat. Protože je to naplňuje více než třeba hraní v orchestru v nejprestižnějším koncertním sálu světa. Jejich moudrost z poznání, možnosti porovnat, kterou dostane v životě málokdo (kvůli čemu jsou lidé nespokojeni a často až nešťastní, i když k tomu nemají důvod). Vnitřní klid a vyrovnanost jsou odměnou těchto borců za všechnu tu “báječnou dřinu”. (02.02.2021)

Český důchodce se ráno vzbudí, a aby byl vůbec schopen vstát z postele, musí sežrat snídani šampiónů, tedy obvyklých dvacet zdravých prášků proti všem myslitelným geriatrickým chorobám včetně smrti, které mu jeho hrobník, zúčastňující se každoročně těch nudných konferencí Zentivy na Bora Bora, s nadšením permanentně předepisuje, místo aby ho honil bitchem do schodů. Pak vytáhne cévku, Parkinson ho pobryndá meltou, mrdne si pod jazyk nitrák, hodí na záda špatně vypolstrovaný třistagramový batoh a vyrazí na každodenní strastiplnou brutální kalvárii. Do Deadlandu pro mlíko v akci jsou to totiž nekonečné tři zastávky a došourat se těch sto metrů s nemilosrdným převýšením až padesát cenťáků k tramvaji po ledabyle udržovaném chodníku plném kamínků a zákeřných obrubníků, z nichž se jeden může kdykoliv zřítit až do dvaceticentimetrové propasti, to hraničí s pochodem smrti. A to ho ještě po takto vyčerpávajícím výkonu čeká ultimativní MGA (Mutual Geront Assassination) fajt francouzskýma holema s ostatními mrtvolami u regálu a zabijácká šerpovina s dvěma těžce vybojovanými litrovými krabicemi plnotučného zpět do jeho smradlavého brlohu. Tudíž není divu, když cestou zpět prodělá dva infarkty, mrtvičku a rozkrvácejí se mu bércové vředy, chudákovi! Oproti takto vysportovanému hrdinovi je tatranský důchodce pěkně zahálčivá svině. Ráno vstane, sežere Tatranku plnou nezdravých průmyslových sacharidů, líným poklusem si střihne mrzkých pět kiláků do Starého Smokovca, kde si na rozmařile pohodlný žebřík na záda mrskne ubohé dva kegy odporného Tatranu, nedejbože Popradu, celou smokovskou mlékárnu radši i s krávou, pár lehoučkých propanbutanových bomb a skoro nic nevážící dvoumetrovou ocelovou traverzu, načež se vydá až na směšně krátkou a naprosto nenáročnou procházku na Rysy. Těm zasraným lenochům by okamžitě měli vzít penze! *** Neuvěřitelní frajeři! Dnešní průměrný dvacetiletý chcípák se dvěma řízky v chlebníku by vychrchlal briketu už na Hrebienku a při terminálním astmatickém záchvatu jen v němém úžasu zíral, jak ho svižně míjí vysmátý metuzalémovitý šlachoun s nákladem tak těžkým, že by ten rozežraný maloměšťák pošel na totální vyčerpání organismu, jen kdyby se dozvěděl, kolik to celé váží. Každý, kdo se aspoň jednou vydrápal těžkým teréném nad dva tisíce, musí před těmihle šerpodědky prostě padnout na prdel. Šestasedmdesátiletý borec, co i dvakrát za den vytahá sto kilo do převýšení přes patnáct set metrů, mnohdy v počasí, do kterého by ani Fica nevyhnal, a ještě je pak v pohodě schopen vysmýčit celou Téryho chatu a popíliť pět kubíků dřeva na topení, si nic jiného než respekt a vlastní filmík nezaslouží. Paľo je ozaj popiči dokumentarista, už i vytuněnou digitální kameru si pořídil, a zase to natočil tak, až má jeden neodolatelnou chuť vyjebat se na celou civilizaci a strávit život jako tatranská mula. (18.02.2017)