Svoboda pod nákladem

Netušil jsem jak riskantní to je co krok to riziko...Hodně porovnaní chlapi... Koľko zarobí nosič? Je to lukratívne zamestnanie? Viktor Beránek z Chaty pod Rysmi sumarizuje: „Nosič urobí za deň jednu vynášku, ale musí aj regenerovať. Za mesiac tak vyjde zhruba dvadsaťkrát, za čo pri náklade šesťdesiat kíl nezarobí ani päťsto eur. Lepšie sú platené práce na chate. Kto k nám príde kvôli peniazom, je veľmi rýchlo odsúdený na zánik." (31.03.2023)

Chodiť hore-dole po horách je dozaista inšpirujúce. No chodiť po horách priklincovaný stokilovým nákladom už také obohacujúce nie je. Slobodu by som práve pod takto naloženými nosidlami nehľadal. Samozrejme, partia prevažne postarších nosičov má na to iný názor a ich múdra zdobia dokument. Viac ho však zdobia horské scenérie a tatranské hrebene s efektnými oblakmi v pozadí. Z tých si však nosiči až tak veľa neužijú. Zaliati potom a neustále dbajúci na vybalansovanie nákladu sledujú svoj úzky výsek cesty. Štruktúra dokumentu je typicky barabášovská. Pomedzi filozofujúce múdra o svete tam hore a kadejaké pikošky typu zdravotných odobrení nosenia všetko preložené zábermi prírody. Faktov je na úkor takej všeobjímajúcej pokore k horám a pocte šliapaniu pod nákladom menej. (27.12.2016)

Tak krásne zábery Tatier som snáď ani nevidela. Nádhera! A predstavenie najstaršej generácie nosičov ma fascinovalo rovnako. To naozaj ešte v tomto veku nosia tie ťažké náklady?! Obdivuhodné! Zaujímavý, nezvyčajný a krásny film. Chýbal mi však komplexnejší pohľad na problematiku nosičstva, zdalo sa mi to iba ako taká sonda. Čakala som viac konkrétnych informácií. Časový priestor na to bol až-až.... (01.09.2017)

Moj prvy Barabas. Pekne, fascinujuce, poeticke... takze take skor pomale a hlbave. Zabery su krasne (plus perfektny ostry obraz, lahoda v digitalnom kine), rozhovory a postavy zaujimave, Ale mozno by nebolo od veci trochu viac storytelling-u, tj prist s nejakym pribehom, ktory chce dokument vyrozpravat. Kludne pridat trochu faktov a hlavne, ako vyzera buducnost nosicov u nas. [#38/2016] (06.10.2016)

Český důchodce se ráno vzbudí, a aby byl vůbec schopen vstát z postele, musí sežrat snídani šampiónů, tedy obvyklých dvacet zdravých prášků proti všem myslitelným geriatrickým chorobám včetně smrti, které mu jeho hrobník, zúčastňující se každoročně těch nudných konferencí Zentivy na Bora Bora, s nadšením permanentně předepisuje, místo aby ho honil bitchem do schodů. Pak vytáhne cévku, Parkinson ho pobryndá meltou, mrdne si pod jazyk nitrák, hodí na záda špatně vypolstrovaný třistagramový batoh a vyrazí na každodenní strastiplnou brutální kalvárii. Do Deadlandu pro mlíko v akci jsou to totiž nekonečné tři zastávky a došourat se těch sto metrů s nemilosrdným převýšením až padesát cenťáků k tramvaji po ledabyle udržovaném chodníku plném kamínků a zákeřných obrubníků, z nichž se jeden může kdykoliv zřítit až do dvaceticentimetrové propasti, to hraničí s pochodem smrti. A to ho ještě po takto vyčerpávajícím výkonu čeká ultimativní MGA (Mutual Geront Assassination) fajt francouzskýma holema s ostatními mrtvolami u regálu a zabijácká šerpovina s dvěma těžce vybojovanými litrovými krabicemi plnotučného zpět do jeho smradlavého brlohu. Tudíž není divu, když cestou zpět prodělá dva infarkty, mrtvičku a rozkrvácejí se mu bércové vředy, chudákovi! Oproti takto vysportovanému hrdinovi je tatranský důchodce pěkně zahálčivá svině. Ráno vstane, sežere Tatranku plnou nezdravých průmyslových sacharidů, líným poklusem si střihne mrzkých pět kiláků do Starého Smokovca, kde si na rozmařile pohodlný žebřík na záda mrskne ubohé dva kegy odporného Tatranu, nedejbože Popradu, celou smokovskou mlékárnu radši i s krávou, pár lehoučkých propanbutanových bomb a skoro nic nevážící dvoumetrovou ocelovou traverzu, načež se vydá až na směšně krátkou a naprosto nenáročnou procházku na Rysy. Těm zasraným lenochům by okamžitě měli vzít penze! *** Neuvěřitelní frajeři! Dnešní průměrný dvacetiletý chcípák se dvěma řízky v chlebníku by vychrchlal briketu už na Hrebienku a při terminálním astmatickém záchvatu jen v němém úžasu zíral, jak ho svižně míjí vysmátý metuzalémovitý šlachoun s nákladem tak těžkým, že by ten rozežraný maloměšťák pošel na totální vyčerpání organismu, jen kdyby se dozvěděl, kolik to celé váží. Každý, kdo se aspoň jednou vydrápal těžkým teréném nad dva tisíce, musí před těmihle šerpodědky prostě padnout na prdel. Šestasedmdesátiletý borec, co i dvakrát za den vytahá sto kilo do převýšení přes patnáct set metrů, mnohdy v počasí, do kterého by ani Fica nevyhnal, a ještě je pak v pohodě schopen vysmýčit celou Téryho chatu a popíliť pět kubíků dřeva na topení, si nic jiného než respekt a vlastní filmík nezaslouží. Paľo je ozaj popiči dokumentarista, už i vytuněnou digitální kameru si pořídil, a zase to natočil tak, až má jeden neodolatelnou chuť vyjebat se na celou civilizaci a strávit život jako tatranská mula. (18.02.2017)