Prázdniny pana Hulota

"H-U-L-O-T" Ještě jsem neviděl film, ve kterém se mluví a přitom se neřekne jediná alespoň trochu zajímavá věta. Všechno je jednou poprvé, takže toto pyrrhovo vítězství patří panu Hulotovi. Tento samovolný spouštěč chaosu mne svými groteskními výstupy samozřejmě dokázal pobavit, ale spíše to byly ojedinělé zásahy do bránice než nějaká rychlopalná taškařice. Líbil se mi třeba jeho explodující prskolet, skládací loď nebo zapojení karbaníka do hry na sousedním stolu pouhým pootočením židle, ale ty staré fórky okoukané z němých grotesek už na mě moc nefungovaly. (07.02.2017)

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem milovnice černobílé fotografie a starých časů. Před akcí upřednostňuji atmofséru, ocením jenmý humor, nevadí mi pomalejší tempo a hlavně, film nemusí být ukecaný, aby se mi líbil. Prázdniny pana Hulota tohle všechno mají. Humor je jemný, obejde se beze slov, hudba navozuje pohodovou atmosféru, příjemná nostalgie se line zvolna. Víc než o nějaký příběh jde řadu drobný skečů, které spojuje postava pana Hulota a krásy francouzského pobřeží. (14.02.2018)

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Po Poštovském panáčkovi a Tatiho krátkých filmech zklamání. Příliš fragmentární, některé gagy sice skvělé, ale jednotlivé epizody na sebe moc nenavazují, děj to nemá prakticky žádný a film se úplně rozpadá. Divákovi pak nezbývá než rezignovaně koukat a čekat, kdy pan Hulot zase nějak originálně zakopne či upadne. K dobré komedii nebo grotesce je stále ještě potřeba souvislý děj, jinak to není film, ale jen pásmo dobrých gagů. Taky jsem nechápal, co bylo zajímavého na chování ostatních turistů, postavě krásné dívky a podezřele vyhlížejícím hostinském. Něco ale asi jo, když jim film věnuje tolik času. (12.06.2008)

budem si to musieť pozrieť znova a v asi inom rozpoložení... na jednej strane ma to do istej miery očarilo - má to svojské kúzlo, čaro prázdnin, atmoaféru akejsi detskej bezstarostnosti, sám hulot je veľké dieťa a humor vo filme (musel som si naň zvykať a aj tak mám pocit, že sme si na prvý krát úpkne nesadli) je veľmi naivný, insitný, kombinuje niekoľko tradícií komédie vo francúzsku s dosahom až na modernú commediu del arte... navyše je to film pozoruhodný a hlavne pre generáciu divákov odchovaných na hollywoode úplne "iný" - nemá klasickú štruktúru rozprávania (trojaktovka), v podstate ani nemá hlavného "hrdinu" (hulot je len akýsi "aktívny pozorovateľ") a dokonca ani dej (zápletka je vskutku maximálne prostá)... no čo má, je už spomínaná mágia, akési filmové "genius loci", navyše je miestami naozaj hravo a nápadito zrežírované, no neškoleného novica nepoznačeného staršími francúzskymi komédiami môže vyviesť z rovnováhy; (06.04.2014)