Můj strýček

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Môj strýček je vo všetkých ohľadoch milý film. Tati si tu robí srandu z modernej, nepraktickej architektúry, v ktorej je dizajn dôležitejší ako jej účel. Samozrejme, že ústrený dom je v jeho filme trochu naddimenzovaný a niečo podobné vidíme na uliciach iba málokedy. Tati sa v ňom nešikovne premáva, robí bordel a tieto scény sú základom humoru filmu. Záleží od vkusu, či vám to bude aj po pol storočí pripadať vtipné. Mne občas viac, občas menej. Viac ma zaujal ztvárnený kontrast medzi klasickou (útulnou) a modernou (odosobnenou) architektúrou. Lenže ono to tak v skutočnosti nefunguje. Ako súčasť filmovej reči to ale funguje. (19.07.2012)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)

Timhle me Tati drobet zklamal, od jeho nejlip hodnocenyho a oskarem ocenenyho kousku jsem cekal o dost vic. Jasne, je tu ukazanej skvelej kontrast mezi uspechanou moderni dobou, kdy rodice vnuka maj vsechno na fotobunku nebo na tlacitko a oproti tomu strycek bydli na nejakym okraji mesta, kde se jakoby zastavil cas, vsichni se znaj a zastavujou se na ulici aby pokecali, trhovci vyrvavaj se zbozim atd. No a to vse je opravdu moc pekne a prijemne natoceny s pohodovou hudbou, ktera hraje prakticky porad. Jenze ono je to cely tak trochu stereotypni, kazdej den se deje vicemene to samy, hudba se po case zacne opakovat a vtipu tu je minimum. Ty ocekavane obstarava sam Tati, kterej opet moc nemluvi, ale zaroven uz ani nema ty typicky groteskovy pohyby, spis je takovej roztrzitej, takze obcas do neceho vrazi, neco rozbije a podobne, ale moc si z toho nedela. No a navic je film silene dlouhej a klidne by se moh o pulhodinu zkratit a navic mi prislo, jak kdyby nektery dialogy Tati pridal pozdejc a obcas postavy vubec neotviraj hubu. Ale jak jsem psal na zacatku, je to natoceny prijemne a dobre se na to kouka, jen to proste neni zas takova pecka. (03.01.2010)

Jedním z ústředních témat Tatiho „kinematografu“, jehož kouzlo je z větší části založeno na ostrých kontrastech, je rozpor mezi klasickým a moderním. Mezi přirozeností, původností a organičností na straně jedné a mechaničností, chladem a neosobností na straně druhé. Konflikt mezi těmito rozdílnými světy se uskutečňuje ve dvou rovinách: atributy „starého a nového“ jsou spojeny buďto s lidmi a zvířaty nebo s prostředím. Ze srážek jednotlivých protikladů plyne nejvíce komických situací. Zároveň představují umírněnou kritiku poměrů v technokratické společnosti; její pomýlené cesty do prázdna, kterou charakterizuje zavrhnutí tradic a přirozeného, upřímného života a příklon k diktátu technologie, automatizace a potlačování emocí. Katalyzátorem, který tyto třenice obvykle uvádí do chodu, je postava prkenného pana Hulota, člověka pevně spjatého s pozicí původního a spontánního. Právě on je úběžníkem vyprávění i fikčního světa, třebaže mnohdy na dlouhou dobu mizí ze scény, stojí v pozadí či je odsunut na okraj pozornosti. Věkem sice spadá mezi dospělé, ale duší je blíže dětem. A právě s těmi si (podobně jako se zvířaty) rozumí mnohem lépe než se svými vrstevníky. Proto ztroskotávají všechny pokusy ze strany manželů Arpelových „uvést“ jej do světa dospělých – ať už jde o snahu dát jej dohromady s jejich sousedkou či zaměstnat v továrně na plasty. Kolem Hulota, který je více karikaturou a symbolem než živoucí osobou, se neustále vznáší aura hravosti, která dokáže prosvětlit i místa nejtužší civilizační absurdity. Z interakcí mezi ním (jeho neohrabaností) a komplikovanými přístroji v továrně či poloautomatickém domě Arpelových vyvstává nejvíce komických situací, neboť k technologiím přistupuje s dětskou naivitou a rozjíveností, která popírá účel, k němuž byly vytvořeny. Pro Henri Bergsona bylo vtipné především to, co je mechanické, pro Jacquese Tatiho je to všechno, co může být pro svou mechaničnost zesměšněno. (06.06.2011)