Pěkně blbě

Když něco vychází z reality, je radost ono snažení sledovat. Tvůrci vsázejí na přirozené momenty, humor mísí s dojetím a celkem jim to vychází. Ač samozřejmě některé situace vyznívají nepravděpodobně a postavy lehce přepáleně, ale každý jsme holt nějaký. Pákistánec, který dokonale přilnul k americkému způsobu žití (místo modlení šmejdí v garáži, domluvené manželství ve smyslu tradice nad lásku odsuzuje) a který se živí jako příležitostný řidič a sní se stát stálým stand-up komikem, pozná sympatickou blondýnku. Bělošku, budoucí psycholožku, která nehledá vztah, ale je nám jasné, že jednou muchlovačkou to neskončí. Tahle nezávislá story se zaštítila jménem Judda Apatowa, sám hlavní aktér Kumail Nanjiani si napsal spolu s manželkou scénář, nicméně je patrné, že to nebude klišovitá romantika. Náš hrdina se totiž za nepříjemných okolností seznámí s rodiči (potěší zejména výtečná a přirozená Holly Hunter) dívky, kteří ho zrovna nehodlají přijmout, což vyvolá řadu netriviálních momentů. Kousek Pěkně blbě, který kritici na festivalu v Sundance ocejchovali komedií roku, není o popadání se za břicho. Hrdinové glosují běžné životní situace, nebojí se řady témat, tvůrci se až vyžívají v drobných trapnostech. Změna žánrového tónu po zásadním zvratu kdesi uprostřed mi sedla. Finále na volnoběh (myšleno víc vrcholů) lehce zamrzí. (24.10.2017)

To tu zase máme ale kamingautů! A je úplně jedno, jestli jste se svými třemi a více hvězdami přiznali k tomu, že jste nevkusný přecitlivělý bukanýr, Rytmem života stylově vytříbená, enormně tlustá stará panna nebo zkurvený sluníčkář, co viděl nepohádkového muslimáka leda tak na propagačních letácích Sorošovy nadace, neúnavně jej nutící brojit za světlé asimilační zítřky plné burek, mešit a halalem týraného masa. Tohle je naprosto trapná, nudná a tupě užvaněná pičovina, romantická asi jako srací porno a vtipná jako vyhřezlá pupeční kýla o tom, jaxi odporná bezbradá kráva ze zoufalství narazila slizkého pakistánského cigoše, protože jinak by na ni nikdo nevlez ani v neoprénu a ve svářečské kukle. Všichni se tam chovají jako naprostí kokoti v nejlepších intencích zdegenerované americké kosmopolitní multikulti dekadence a ten Mižigar je tak strašně kůl, že ani trochu nepřipomíná onen vžitý a z devadesáti procent zcela odpovídající archetyp vyrachtané výbušné hadrové hlavy s kulturním nadhledem na úrovní 16. století, permanentně potěžkávající šutr ke kamenování a apriori považující jakoukoliv kikinu jen za ovci, která umí vařit a nedá se při šukání držet za srst. Ve skutečné skutečnosti je to ale samozřejmě úplně jinak, jsou úžasní, při jejich sledování cítíte žužu lomatické pnutí, vůni kávy, římského kmínu a arabské gumy, přičemž máte neodolatelnou chuť si jednoho hned adoptovat a koupit si s ním společné kupé v Orient expresu. (01.11.2017)

Měl jsem pocit, že do kina nejdu na film, ale na Boha. Tolik chvály totiž není ani ve všech přikázáních dohromady, kolik jich tahle komedie má jenom na plakátu. No a tady právě úplně nevím, jestli si rozumíme - viděli jste krom plakátu i film, jo? Já čekal, že se teda královsky pobavím, když se tomu udílejí pomalu i Michelinské hvězdy, ale ono prd. Na komedii kladu menší nároky než na blondýny při práci s buzolou; stačí mi, když se posměju. Tady se ale všechen humor dá leda tak tušit, provedení bohužel kulhá víc než Dr. House. Mějte mě za suchara, ale nejdřív si vzpomeňte, jestli jste na tomhle filmu náhodou nebyli v úterý na Smíchově. Protože v sále bylo plno a smála se až uklizečka na konci, když viděla ten bordel. (29.07.2017)

Netradiční romantický film, což je jedině dobře, protože těch, co jedou podle schematických scénářů, už bylo tolik... Ale Pěkně blbě má bohužel dost pomalý rozjezd, dlouho trvá, než se do něj ponoříte a začnete si ho užívat, a na konci, tedy před finále (které je předvídatelné, ale jasně, je to romantika), opět trochu zvolní. Takže tři hvězdy i přesto, že mě snímek nakonec rozesmál a místy i dojal. (16.11.2017)

Nejlepší romantická komedie roku a to bez nadsázky. Hlavně tedy proto, že je The Big Sick jednou velkou dvouhodinovou srdceryvnou přehlídkou životních příhod sympaťáka Kumaila Nanjiani. A taky proto, že si ke spolupráci přizval mojí oblíbenou Zoe Kazan a jak se posléze ukázalo jako podstatnější, ba přímo kardinální, hlavně její filmovou maminku Holly Hunter, jejíž emotivní scény jsou zkrátka úchvatné a užíval jsem si každou minutu. Těšil jsem dlouho a shlédnutí si i tak neúmyslně prodlužoval, o to větší skvost jsem však dostal. (15.09.2017)