Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila. (04.04.2013)

Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru. (06.10.2016)

Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace. (03.05.2014)

I když bych ten film chtěl nesnášet, protože je tak neskutečně dlouhý, tak musím uznat, že své kvality má. Donutí vás přemýšlet. Třeba o tom, proč to všechno dělá, proč nemluví, proč si nezpívá, proč něco neposlouchá, když dělá domácí práce. Tohle všechno a mnoho dalšího pak ospravedlňuje to, co nakonec udělá. Rozhodně zajímavý a ne nesmyslný přístup k filmu. (11.10.2015)

Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky. (03.11.2015)