A Floresta das Almas Perdidas

Jelikož vím, že "ááártově" černobíle točený novodobý filmy stojej z drtivý většiny za píču (Lidská stonožka 2, Já, Olga Hepnarová, pak ta debilita Mothers Tears bo jak se to jmenovalo) tak jsem čekala, že Les ztracených duší bude táhnoucí se nudná píčovina a víte co? Trefila jsem se ! "Film" má 71 minut a i tak je dlouhej až to bolí, každá vteřina se vleče a já zvolila zrychlení obrazu, abych šokovaně zjistila, že se to vleče i tak. První půlhodina je absolutně úžasná, pokud máte rádi debaty o hovně, sáhodlouhý záběry někam do prdele, nebo staříky s IQ zdrclýho tvarohu, co se jdou zabít a potřebujou u toho radit od puberťačky. Pak přijde naprosto šukující zvrat a film nabere dech beroucí tempo, až jsem zpomalila obraz z dvojnásobný rychlosti na jeden a půl. Jediná postava, která mě nesrala, byla Fifinka, bo Filipína nebo jak se ta holka jmenovala a to jen díky tomu, že jí krátké kraťásky slušely a její permanentně nasranej výraz ve mně budil touhu jí lesboidně utěšovat. Daniela Láska má na ní ale úplně jinej názor a to mi radikálně zkurvilo možnosti, zírání Filoméně na prdel. Tím jsem ztratila poslední nit, která držela mou pozornost u téhle parodie na cokoli a i když díky zrychlení film trval cca 40 minut, tak jsem 2x klimbla a na konci si už musela přilepit víčka k čelu. Radši se nechám mrdat umělákem nasucho do prdele než na tohle čumět znova. Ale někomu se to líbit bude, lidi mají hodně úchylek ééé teda vkusů. (11.01.2019)

A mne to sadlo celkom dobre. Aspoň to bolo odlišné než väčšina bežných hororov, aj keď nejaké vyložene-artové by som to nevidel. Zo začiatku takmer meditatívna prechádzka lesom samovrahov, ktorá sa v polovici prepne do toho najlepšieho hororového subžánru. Samozrejme to nie je nič pre nadšencov dnešných, amerických, hororových rozprávočiek o ducháčikoch, démoníkoch a podobných báchoriek starých materí. (08.08.2018)

Koprodukční snímek „A Floresta das Almas Perdidas“ ukazuje, že je možné natočit film, který má jednoznačně umělecké ambice, ale přitom se bude jednat o horor. Nebo alespoň thriller. Je to podáváno pozvolna, navíc v černobílém provedení, nesedne to každému, ale jako velmi specifická ukázka toho, jak také může horor vypadat, je film „A Floresta das Almas Perdidas“ zajímavou alternativou. (30.10.2019)

Velmi zajímavý film. Jeho umělecká hodnota je vysoká, atmosféra velice slušná, zvrat parádní a nejvíc nadchne stopáž. Stopáž je asi jeho největší přidanou hodnotou. Má jen 70 minut. A nebýt a toho byl by nesledovatelný. Atmosféra by se rychle ztratila a jeho umělecká hodnota by byla nulová. Takhle je to koukatelné a jeho poselství je docela jasné. (25.12.2020)

Asi tak půlhodinka je vyplněná konverzační procházkou po sebevražedném lese, kdy postarší muž a teenagerka probírají aspekty sebevraždy. Pak přijde relativně překvapivý zvrat, který vyvrcholí docela fajn zdůvodněním. Černobílý filtr a pozvolné tempo sice vybízejí k přemýšlení, ale člověk nakonec dojde k závěru, že děj je až prostě jednoduchý. A to se mi líbilo. Navíc mě potěšilo, že ačkolib to na první pohled nevypadá, nejedná se o další nudný rádoby umělecký pokus. Za artový se dá označit snad jen samotný závěr. Pro mě milé překvapení. 70% (27.10.2018)