Planá hrušeň

Osobitý film Nuri Bilge Ceylana opět nevybočuje od existenciální roviny a jeho postavy mají hluboké charaktery. Tentokrát mě hloubka neodrovnala, jako u Zimního spánku, nebo Tenkrát v Anatolii, které přesahují všechny filmové standarty a plátno se stává metafyzickým prožitkem, který přetrvává, jak v očích skrz vizuální optiku, tak v myšlenkách pro svůj obsah. Ceylan poslední roky čerpá hlavně ze svého života a kultury v Turecku a nesoustředí se plně na svého diváka, jak už vyznělo - do vlastní mnohomluvnosti viz.Marigold. Přesto Ceylan vytváří unikátní rukopisní stopu, kterou budu moc rád číst, až začne psát knihy. (10.01.2019)

Niečo o hľadaní samého seba a o tom, že pýcha sa nevypláca, je lepšie uvažovať triezvo, nepreceňovať sa, s pokorou ďalej zájdeš. Páčilo sa mi hudobné pozadie, ktoré občasne dobre dotvára jednotlivé situácie. Čo môže divákovi trocha vadiť sú siahodlhé, priam nekonečné dialógy, kvôli ktorým má film cez tri hodiny a čo je najväčší problém, niektoré konverzácie sú úplne zbytočné. Sú tam len na doladenie prostredia malomesta, akoby šlo len o snahu ukázať tú obyčajnosť a jednoduchosť rádových ľudí, ale na konci si uvedomíte, že keby vystrihli polovicu filmu, nič by sa nestalo. (12.08.2020)

Reálny pohľad na rodinnú ságu, života jednej sociálnej rodiny , otca učiteľa, ako hazardného hráča, ktorý preflákal všetko na stávkovaní a syna, ktorý presral všetko na vydaní svojej knihy, ktorú nikoho nezaujala. Aby obaja dosiahli svoje ciele, tak sa detinsky navzájom okradli. No a k tomu obrovské more, nezáživných dialógov, ktoré priam umárali. Aj keď v nich padlo aj máličko niečoho pozitívneho, bohu žiaľ v celku neplodné, nezáživné, priam na nervy. Kto to vydržal nezabalil musel pojesť zopár kýbľov Popcornu, ostatní skutoční hrdinovia, pokiaľ si pri tom neužívali, inak. Pre niekoho ďalšieho, tento status zachraňovala slušná kamera a pôsobivé prostredie mesta Canakkale, Dardanelského prieplavu, hranicou medzi Európou a Áziou , kúsok od slávnej Tróje, ktorú tak vyraboval Schliemann, že z nej nezostalo nič. (12.08.2020)

Slunce podzimní, slunce zimní a vítr svěží i silný do vzpomínek duše roztomilý! Krásné rozehrané tóny Tarkovského a jeho filmového syna Ceylana... Snaha smutku vcelení duše nitra dospivajicího člověka antihrdiny tohoto filmového skvostu... Touha stát se významným umělcem spisovatelem sublimovaný úctou i slávou! Naštěstí se tak nestane a na konci filmu si syn a otec uvědomí svoji oběť v lásce... Dodělat své plodné nutné životní dílo... Dokopat studnu pitné vody jako symbol života nás všech! A svou vlastní literární smrtí oběšením nad studnou života symbolizuje jeho čin oběť změnu svého dosavadního egoistického života... Nastává přelom dozrání v muže! Jak již bývá zvykem u Ceylana opět nádherná fotografie barevné digitální profesionální kamery Sony i metafyzických překrásných pohledu z výšky dronu. Je nezbytně nutné opět u tohoto filmu zapomenout na čas, na ten reálný v kinosálu a nechat se vnitřně kochat nádherným filmovým rytmem jak obrazu, tak i velmi jemné něžné hudby od Bacha Passacaglia a Fugue v C minor, BWV 582 nádherně vybraná jak od Tarkovského počinu. Ano kritikové máte pravdu zde máme jiného Ceylana než v jeho minulých filmech tak trochu... Mě osobně to nevadí, avšak chápu pocity těchto filmových kritiků kolegů... Bravo! (29.10.2023)

Planá hruška, verzus planý život? Zopár dobrých dialógov, ktoré boli zaujímavé, napríklad jeden na zamyslenie: "Prečo je teda v ateistických krajinách taká nízka kriminalita? V tých krajinách síce majú menej zločinov, ale o to viac samovrážd." Páčil sa mi obraz života na vidieku, zábery krajiny a záver filmu. Hlavne teda rozhovor otca so synom, ktorý snáď jediný čítal jeho knihu. Z neho mi utkvela v pamäti myšlienka,"Mladí by mali kritizovať starých, tak funguje pokrok." Film by som už znova nepozerala, preto 3*. (04.10.2023)