Ikimono no kiroku
I Live in Fear
Obsahy(1)
Postarší zámožný Nakajima ( Toshiro Mifune ) je posedlý děsivou představou atomové katastrofy. Jeho vroucné přání spasit celou rodinu útěkem do Jižní Ameriky však nařáží na silný odpor dětí, které si uvědomují, že by se tím výrazně zmenšilo jejich očekávané dědictví a rozhodnou se raději otce nechat prohlásit za nesvéprávného. Herecký výkon pětatřicetiletého T. Mifuneho v roli starého muže balancujícího nad propastí je naprosto strhující... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (51)
Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom. Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. ()
ocenenia : MFF Cannes 1956 - Nominácia na 1. cenu ()
Nemůžu si pomoct, ale zklamalo mě to. A to jsem se na to dost těšil. Námět je skutečně výborný a dost zajímavý - příběh o muži, který v 50. letech minulého století má strach z atomové války, a to taky kvůli tomu, že teprve nedávno byla 2. světová válka, při které se Japonsko bombardovalo. Jenže já fakt nevím, možná jsem jenom nebyl dostatečně pozorný, mě to připadalo jako nějaký strašně průměrný film. Hlavní postava se vyvíjí opravdu minimálně, nebo aspoň jsem měl ten pocit, jelikož celý film říká to samé pořád a pořád dokola, pořád stejně vyšiluje, ale nějaký vývin je zde prostě minimální. Bohužel hlavně na něm je ten film postavený, z čehož vyplývá ten fakt, že tomu chybí určitá síla, kterou by ten film měl mít. Za celý film jsem zaznamenal fakt jenom jednu jedinou silnou scénu - a to tu poslední. Jinak mi zbytek filmu přišel takový nemastný, neslaný - a to má hodně silné téma a režíroval ho Kurosawa. Filmařsky je to ale na úrovni, o tom žádná. I tak doufám, že si od Kurosawy pro příště vyberu lepší film. Silné 3* ()
No sú dva pohľady na túto situáciu. Jeden pohľad je, že sa človek zbláznil. Druhý pohľad je, že človek ako individualita sa bojí rôznych vecí. Až sa mi dvíhal tlak ako každý chcel využiť "otca rodiny" ku svojmu prospechu. Toširó Mifune ako vždy podáva výborný výkon, ale musím povedať, že v iných snímkoch zahral aj lepšie. Samozrejme to sa odvíja aj od toho, akú má postavu herec zahrať. Tento film je rodinná dráma a Kurosawa sa snažil s toho vyžmýkať maximum. Ukázal rôznu povahu ľudí a rozdelil ich v podstate na dva tábory. V jednom tábore boli tí čo sa aspoň trocha snažili pochopiť strach Nakajimu (Toširó Mifune) a v druhom boli tí čo sa pozerali len na svoje záujmy. Filmu tentokrát pomáha rozumná "neprestrelená" dĺžka 103 minút. ()
Ikimono no Kiroku je dalsi majstrstyk od reziserskeho velikana Akiry Kurosawu. BROJLER ! Nakajima v podani Toshiro Mifuneho /Opily Andel, Ikiru 1952/ je posadnuty desivou predstavou atomovovej skazy nielen Japonska, ale aj sveta - raz darmo, film sa ododhrava v atomovom veku po zvrhnuti atomoviek na tie 2 zname japonske mesta/, takze ma hodne do seba. A nasledne ma Nakajima silne nutkanie odist do Juznej Ameriky - Brazilie - lebo len tam bude podla neho bezpecno. KONIEC BROJLERA! A moze sa rozbehnut film. Perfektne je vykreslene rastuce napatie v rodine vdaka Mifuneho postoju. Okrem Mifuneho je tu zas a opat Takasi Shimura /Velka Legenda Judo 1943, Lide, kteri slapou tygru na Ocas/ a vyborne je vykreslena snaha rodiny nechat vyhlasit otca za nesvojpravneho. Suhlasim s prtomnymi pozerskymi dementalnymi artovymi hnedopichmi v tom, ze herecky vykon Mifuneho je strhujuci a rad sa priklonim k tomuto. Lebo artove filmy mam rad, len sa to nesmie s artom prehanat. Genialna rezia talentovaneho Kurosawu je nasledne samozrejmostou : 100 % ()
Vytříbený smysl pro dějové linky a fotografické nastavování obrazu, tvoří z Kuosawových filmů skvost klenotnice filmů. Avšak zde chybí silnější zvraty a i přes to, že se tu řve ostošest, diváka chytne za srdce, jen málokterá pasáž. ()
Herecké výkony a medziľudské vztahy sú v kurosawových filmoch vždy veľmi dobré, tomuto však chýba lepší príbeh a tiež gradácia, postupom času skôr film upadá, rovnako ako hl. hrdina príbehu svojmu psyché. Hodnotenie: 60% ()
Působivé a vhodné pro dnešní dobu. Znám pár starších lidí, kteří se takto zbláznili z Covidu. Bohužel scénář je dost řídký a tezovitý. Až na závěr je to spíše sociologická studie bez emocí, což podporuje i motiv se zkoumající komisí. Ta je tu jen proto, aby explicitně a mnoha slovy vyjádřila konflikt mezi starou dobou, ve které byl otec vládcem rodiny, a novou poválečnou demokracií. Asi by to chtělo víc klaustrofobických scén z rodiny, která není moc prokreslena, a její rozpad je vylíčen až moc zkratkovitě. ()
Strach z atomovky, kde a kdy živější než v Japonsku deset let po Hirošimě – strach, s kterým se musel nějak vyrovnat každý, kdo chtěl žít dál. Patriarcha třímající pevně v rukou osud každého člena své početné rodiny, každého dělníka ve svém podniku, páchající dobro po svém způsobu, bez ochoty připustit, že společenské klima se mění a že jeho vlastní úsudek už není, co býval. Rodina, která by se svého stále nepříčetnějšího (a pořád milovaného a zčásti respektovaného) vládce ráda zbavila, ale není si jistá, jak si poradí bez jistoty jím linkovaných mantinelů a léta fungujících penězovodů. Mnoho vrstev, tu a tam rozpačitější místo nebo zbytečně rozvleklá pasáž. A uprostřed toho všeho Mifune – borec bez konkurence napříč národy i styly. V kombinaci se Srpnovou rapsodií úplný průvodce japonským atomovým traumatem i širšími společenskými souvislostmi poválečného vývoje. ()
Mifuneho výkon je to jediné, kvůli čemu bych si tohoto Kurosawu pustil znovu. Jinak jednoduchý děj s prostou pointou. ()
Jedná se bezpochyby o naprosto úžasný klaustrofobický snímek, ale nejvíc dechberoucí je bravurní herecký výkon Mifuneho a naprosto odzbrojující je, že tehdá pětatřicetiletý hraje člověka kterému je kolem sedmdesáti, ale tak věrně, že kdybych neznal jeho věk, tak by mě to v životě nenapadlo... 85% ()
Jsem trochu udiven okolním hodnocením a kladu si otázku zda se nehodnotí spíše myšlenka, či chcete-li poselství filmu. Ano, společnost lačnící po penězích je špatná, ano, někdy je těžké odhalit pravdu, a je těžké důvěřovat člověku, který je něčím posedlý natolik, že se s ním téměř nedá normálně komunikovat... A v mysli se mi objevuje ještě řada dalších otázek a odpovědí, které vyplývají z filmu. Ale ta forma! Film se vleče a až na excelentního Mifuneho výkon vás za tu hodinu a půl nemá moc co zaujmout. Jen několik scén je vysloveně výborných ("po požáru továrny", "v blázinci"), ostatní jsou spíše průměrné, až podprůměrné. Jeden ze "slabších Kurosawů". ()
Panický, iracionální strach z atomových a vodíkových pum starého umanutého muže (skvělý mladý Toširó Mifune) se dal chápat, tohle muselo ve své době v Japoncích hodně rezonovat. V utahaném snímku však Kurosawa ze zajímavého, angažovaného tématu mnoho nevytěžil, v sondě do jeho nitra (stejně jako prospěchářské rodiny přoucí se o dědictví či poznamenané společnosti) zůstal víceméně na povrchu. ()
Neskutečná role Toširo Mifuneho - nejenže byl téměř k nepoznání, ale roli zhruba o třicet let staršího otce rodiny zvládl dokonale zahrát i s minimem textu. ()
MIFUNE. ()
Wau, skvele az neuveritelne, ze 53 rokov stary film sa tak bezprostredne dotyka aj nasej doby. Od Kurosawu je to prvy film co som si pozrel. Vzdy ma pred tim odradila strasne dlha minutaz, ale toto ma len 100 min tak som sa do toho hned dal a ako som to uvidel tak myslim ze prichystam aj na jeho dlhsie kusky alebo toto stalo naozaj za to. ()
Umřít se musí. Ale nechci být zabit! Kurosawovy filmy slibují hodně, ale za estetické dobro zaplatíte tvrdou morální prací. Žiji ve strachu není výjimkou. Hlavní hrdina se chová iracionálně - má strach z nukleárních zbraní a dělá vše pro to, aby se mu podařilo svou selským rozumem prostoupenou rodinku přesvědčit k prodeji prosperující cementárny a vystěhování se na jihoamerickou kávovníkovou plantáž. Kurosawa nutí diváka dvě hodiny porovnávat většinové mínění, jehož je s největší pravděpodobností nevědomou součástí, s podivínstvím rozumu projevujícím se na nemnohých, které vede v krajním případě za bránu ústavu pro choromyslné. Když už se zdá, že divák vše pochopil, když kroutí hlavou nad zaslepeností většiny, rozvine morální úvahu do šíře, která zasáhne (a smete) hlavního hrdinu. A diváka s ním dost možná podruhé. Film je strhující i po čistě filmové formální stránce. Kurosawa na diváka podprahově útočí varovnými signály zkázy - sirénami, hlasem blížící se letní bouřky, vzdáleným řinčením traverz, nízko přelétajícími stíhačkami a ladí diváka na obavy, které mu připadaly před seznámením se se zatvrzelým hlavním hrdinou přemrštěné. Přestože s koncem studené války strach ze zbraní hromadného ničení bůh-ví-proč-a-bůh-ví-kam ustoupil, Kurosawova apologie strachu má co říci k novým druhům obav. Těžko lze v souvislosti s Ikimono no kiroku nepomyslet na přemrštěnost enviromentálního žalu, jehož horizont je možná ještě širší, než strach k nebesům rostoucích hřibů. Jak jsem mohl myslet jen na nás? Nevidíte, že žádné místo na zemi není bezpečné? ()
Z trochu pomalejšího a nepříliš vyrazného začátek se nakonec vyklube úžasné drama. Možná že to není nejlepší "Kurosawa" po filmové stránce ale obsahově si plné hodnocení zaslouží. ()
Tento film zobrazuje velice zajímavé dilema - strach z atomové bomby versus lhostejnost. Nakolik je člověk ,,rozumnější", pokud si takovéto nebezpečí nepřipustí (mluvíme zde o situaci v Japonsku po druhé světové válce) než ten, kdo dělá vše pro to, aby před tímto nebezpečím unikl? Největší herecký výkon Toshirô Mifune předvedl v závěru filmu, jinak byl film místy spíše nudný. Zajímavé je zamyslet se nad tím, na které straně my dnes stojíme? Neodsoudili bychom takovéhoto ,,blázna" všichni stejně jako jeho rodina v tomto snímku..? ()
Žiji ve strachu je poutavou morálně etickou polemikou s filmově prokreslenou rozpolceností společenské nálady. Trauma z demonstrativně hrůzného ukončení světové války je znásobenou dobovou aktuálností mrazivého dechu přítomnosti studené války a početností zkoušek totální destrukce lidské existence. Pocit bezmoci z odsouzení do role pouhého přihlížení na manifesty moci, síly a zmaru se zkázonosně šíří lymfatickým systémem lidského organismu a strach se nebezpečně naklání k psychickému podlehnutí úplné panické hysterii. Tradičně silnou stránkou Kurosawova filmového dramatu je obraz a japonská řeč těla. Kamera efektně podporuje prohloubení stavu nejvnitřnějšího strachu, nepřekračuje únosnou mez patosu a s jistou jízlivostí hýčká třecí plochy nekonvenčních postojů a výchozích bodů. Nakonec je vždy nejdůležitějším předmětem sporu finanční otázka a uspokojení vnitřního pocitu rovnováhy spravedlnosti. Hlavní postavou rozervaného duševního stavu společnosti je Kiiči Nakadžima (zajímavý Toširó Mifune), úspěšný a velmi plodný starý majitel slévárny. Osobní prosperita má vedlejší produkty v podobě nemanželského příbuzenstva. Vlastní životní zkušenost a alarmující a vnitřnosti svírající chvění apokalyptické vize budoucnosti se promítají do strachu, pomalu a jistě stupňuje své bičování duše a pud sebezáchovy volí extrémnější způsoby řešení v dobré víře zachování prosté lidské existence. Lidské skutky v záchvatu paniky mají ničivější rozměry. Nástrojem polemiky je Dr. Harada (dobrý Takaši Šimura), zubař a soudní přísedící. Svou osobní zodpovědnost ke společnosti bere vážně a nepřestává se ptát stále a znova na podstatu a pohnutky. Atmosféra strachu je krutou daní doby. K výrazným postavám opoziční strany k radikálně preferovaným způsobům vymanění se ze sevření strachu patří Ičiro Nakadžima (zajímavý Jutaka Sada), nejstarší Kiičiho syn a nejzuřivější odpůrce extravagantních kroků a úbytku budoucího rodinného dědictví. Dále je zde Džiro Nakadžima (zajímavý Minoru Čiaki), druhý nejstarší Kiičiho syn se stále viditelnější otcovskou revoltou. A také Joši Nakadžima (Haruko Tôgô), provdaná Kiičiho dcera a ochránkyně budoucího dědictví. Důležitější ženskou postavou je Asako Kuribajaši (Akemi Negiši), Kiičiho mladá milenka a matka jeho nejmladšího potomka. Z dalších rolí: zmatená a věrná Kiičiho manželka Tojo Nakadžima (sympatická Eiko Mijoši), nejmladší a nejohleduplnější Kiičiho dcera Sue Nakadžima (příjemná Kjóko Aojama), další Kiičiho dcera Kimie Nakadžima (Noriko Sengoku), Kiičiho nemanželský syn Rjoiči Sajama (Hiroši Tačikawa), otec Asako a líný povaleč (Kičidžirô Ueda), nezvyklé transakci vstřícný japonský farmář v Brazílii (Eidžiró Tóno), trpělivý a citlivý soudce Araki (Ken Micuda), Jošiin manžel Jamazaki (Masao Šimizu), Kiičiho nemanželská dcera Taeko (Saoko Jonemura), či z nového případu melancholický psychiatr sanatoria (Nobuo Nakamura). Žiji ve strachu je zručně zachycenou destruktivní rozpolceností společenské nálady. Všeobecný strach se v osobní rovině stává krutým mučícím nástrojem. Konfliktní místa jsou efektním zdůrazněním filozofického náboje etické polemiky. () (méně) (více)