Sny Akiry Kurosawy

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

Osmi povídkový film tak na způsob Pražské pětky (připomněly mi ji hlavně první dvě povídky), v kombinaci s filmem Poslední leč (povídka Vánice - úplně jsem si tam představil kráčejícího Polívku s Pechou), F. A. Brabcovou Kyticí (zbytek filmu) a Krakatitem (jaderné nebezpečí). Sorry mistře Kurosawo, ale tyhle Vaše sny byly i přes vizuální vytříbenost příliš moralistické a tématicky roztříštěné (nechoďte, hošíci, sami do lesa; nekácejte krásné broskvoně; nechoďte ve vánici do hor; neposílejte vojáky na smrt; neprovozujte jaderné elektrárny; neházejte atomovky; smiřte se se životem). A navíc zatraceně nudné - a to by měla být pro světového režiséra horší noční můra než uvedené, protože s tou se dá něco udělat. Závěrem Vám však chci, mistře, poděkovat za povídku Vrány, která mi umožnila on-line plnobarevnou procházku nádhernými obrazy malířského génia Van Gogha (http://www.youtube.com/watch?v=sJ90m9y4fx8&NR=1 ) a z mého pohledu tak vytáhla Váš film na krásné průměrné hodnocení. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=oTRw66CnWLI (01.11.2009)

Prvé štyri poviedky sú esenciou čírej krásy (kam, pochopiteľne, patrí i estetika ošklivosti) postavenej na rozprávaní prostredníctvom obrazu, eliminácii hovoreného slova na nevyhnutné minimum a metaforickej skratke. Ak sa aj v poviedke Tunel (atmosférou evokujúcej hrôzostrašné a melancholické príbehy z čias americkej občianskej vojny z pera Ambrose Bierceho) hovorí o čosi viac, neprekáža to, keďže je evidentné, že nejde o jednoznačne uchopiteľný kus. V ďalších poviedkach Kurosawa rezignuje na mystickú atmosféru a exemplárne snové tajomstvo a servíruje čosi, čo by som si ja do svojho "denníka snov" nikdy nezapísal. Tam, kde sa nám dostáva informácií o účinkoch plutónia, stroncia a cézia a o prednostiach tradičného života na vidieku, tam sa nedá meditovať ako v zenbudhistickej záhrade s balvanmi a zvlneným štrkom. Koncepčná stratégia sa tu dramaticky mení a dáva vzniknúť schizofrenicky pôsobiacemu dielu. Kontemplatívne a hypnotické prvé štyri poviedky však zapôsobia tak intenzívne, že sila ich vízie poľahky zatieni irelevantné momenty. (24.06.2007)

Nechám si čas na rozmyslenie. Akirov meditatívny ponor ma v jeho takto pokročilej časti kariéry ničím neprekvapuje, i keď stále mi hlavou prechádza rozpor kvalitatívnym rozsahom výpovede a objemom skutočných poetických podnetov na zamyslenie, ktoré by so mnou lyricky pohli (mohli by sme tam zarátať variáciu malieb Van Gogha a podaktoré vychádzky parkom). Preto by som jeho auru nechal na čas nedotknutú a vrátil sa k nej, kedy budem spôsobilejší doceniť podstatu bytia jeho zložitej osobnosti, hoci tie posolstvá sú absolútne čisté nevinnosťou, naivitou a perfekcionistické údelom jeho činnosti, ktorú v dospievaní zveľaďoval a bral si z nej inšpirácie. (09.12.2017)