Sny Akiry Kurosawy

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

I kdy jsou zde obrazy, které jsou skutečně nádherné, obrazy, které ukazují, že se Akira Kurosawa na konci své kariéry ještě mnohem více ponořil do lyriky, jsou to spíše jeho dějovější filmy, které se mi zamlouvají a které mě skutečně baví. Z tohohle jsem měl pocit, že se spíše jedná o velmi dobře natočené umělecké cvičení. (03.04.2017)

(blažené)Aachjo :) ... Paráda.. Sny akiry kurosawy jsou krásné (broskvový sad, vrány, vesnice vodních mlýnů), atmosférické (sluneční světlo v dešti, tunel, vánice) i děsivé (hora Fuji, plačící démon..). Především jsou ale autentické. Po většinu času se zdá, že Kurosawa zvolil až skoro militantně surrealistický přístup, kdy své sny převádí na plátno bez ohledu na to jestli jsou scény příliš zdlouhavé, neestetické, bez uspokojivé pointy atd.. Občas sen skončí tak nějak uprostřed, prostě proto, že se Akira v té chvíli probudil a nemá nutkání divákovi nalhávat nějaké efektní vyústění. Pravda, párkrát se vloudí myšlenka jestli byl akirův sen skutečně tak nepokrytě moralizující jako stařík ve vesnici vodních mlýnů, nebo jestli byl tak esteticky vytříbený jako broskvový sad, ale vzhledem k výše zmíněným postupům jsem se rozhodl věřit tomu, že ano.... Rozhodně bych to nedoporučil každému, ale kdo je trpělivější, potrpí si na art v japonské estetice a zajímá se o sny, tomu by to sednout mohlo. (04.11.2015)

Když jsem se na film chystala podívat, měla jsem trochu strach, neboť od Akiry Kurosawy jsem zatím nic neviděla, protože mě jeho filmy nelákaly, ale tušila jsem, že se bude od jeho ostatních filmů lišit. Jedná se o několik příběhů, které skutečně připomínají snové výjevy. Všechny z nich mají poněkud odlišný charakter, některé jsou poetické, jiné spíše fantasy nebo horory, přirozeně tedy každého některé baví více než jiné. Většinou nám ale sdělují jednu hlavní myšlenku – uctívat a chránit přírodu a nesnažit se přehlížet fakt, že jsme její součástí. Určitě bych Sny Akiry Kurosawy nedoporučila těm, co se neobejdou bez akce a spádu a nudí je dlouhé záběry na „nic“. Naopak by se měli rádi nechat unášet poetickými obrazy a fantazií a měli by chovat úctu k přírodě, aby film dokázali ocenit. Mně se tedy film líbil moc a hodnotím pěknými 4 hvězdičkami. (29.05.2010)