Sny Akiry Kurosawy

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)

Nevyrovnanost jednotlivých snů je jeden z hlavních problémů. I když snů... Parametry "klasického" snu splňuje částečně pouze povídka Crows, jinak je to taková všechuť snů ve smyslu přání (zde v podobě naivních humanistických tezí na úrovni missáckého "přeji si světový mír") a něčím co by se dalo s přihmouřeným okem označit za novodobé (samozřejmě humanistické) kaidany. Za opravdu výtečné bych označil z těch osmi příspěvků pouze trio The Blizzard (atmosféra!), Crows (správně snově hravé) a Mount Fuji in Red (jediný z příspěvků kde se Kurosawovy podařilo poselství sdělit úděrně i působivě a ne pouze školometsky). (14.08.2010)

Osmi povídkový film tak na způsob Pražské pětky (připomněly mi ji hlavně první dvě povídky), v kombinaci s filmem Poslední leč (povídka Vánice - úplně jsem si tam představil kráčejícího Polívku s Pechou), F. A. Brabcovou Kyticí (zbytek filmu) a Krakatitem (jaderné nebezpečí). Sorry mistře Kurosawo, ale tyhle Vaše sny byly i přes vizuální vytříbenost příliš moralistické a tématicky roztříštěné (nechoďte, hošíci, sami do lesa; nekácejte krásné broskvoně; nechoďte ve vánici do hor; neposílejte vojáky na smrt; neprovozujte jaderné elektrárny; neházejte atomovky; smiřte se se životem). A navíc zatraceně nudné - a to by měla být pro světového režiséra horší noční můra než uvedené, protože s tou se dá něco udělat. Závěrem Vám však chci, mistře, poděkovat za povídku Vrány, která mi umožnila on-line plnobarevnou procházku nádhernými obrazy malířského génia Van Gogha (http://www.youtube.com/watch?v=sJ90m9y4fx8&NR=1 ) a z mého pohledu tak vytáhla Váš film na krásné průměrné hodnocení. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=oTRw66CnWLI (01.11.2009)

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)