Děti z mokřin

Tohle je film, při němž nemám co řešit. A když nemám co řešit, nepotřebuji o něm ani psát. Řešení se ukáže hned na začátku a další děj (?) ho jen potvrzuje. Nic nového k němu nepřidává, jen ho rozšiřuje, a tím potvrzuje. Jean Becker je pokračovat té nejlepší lyriky francouzských románů. Pozn. (celkem nesmyslná): Představuji si "Paní Bovaryovou" natočenou Caludem Chabrolem (rozhodne ne podle mých představ), jak by ji udělal Jean Becker. Možná si to stačí promítnout v hlavě..., ale to už by zas nebyl Jean Becker. Pozn. 1: Hloupý Riton zde dává na pravou míru známé, byť značně pokleslé, provolání chytrého Václava Havla: "Trpělivost a víno vítězí nad uspěchaností a silou!" Pozn. 2: Flm velmi bystře akcentuje problém svobody! Pozn. 3: Včera (2. listopadu!) jsem našel, kromě hřibů kovářů, největšího hřiba pravého, kterého jsem kdy viděl. Zítra bych šel třeba na slimáky... a když bude škaredě, budu fermentovat tabák. (02.11.2017)

Ona poetická atmosféra se tu zdaleka nepronáší do vizuální stránky tak, jak jsem si to dle plakátu představoval, až mi občas v rámci svého žánru spolu s režií připadala trochu průměrná. Francouzský venkov se sice nezapře, ale Pagnol či Robert tohle také nejsou, i k některým hercům či postavám jsem si déle nacházel vztah... nicméně v momentu, kdy jsem se s daným podáním plně smířil a díky jiným kladům ho přijal, začaly mě příhody vícera postav různého věku stále víc oslovovat a mile mě překvapilo, jaká menší epická sága z Dětí z mokřin vypadla a jaké motivy spolu s koncem meziválečného období (byť možná ve zkratce) nabízí. To už jsem si nějakou dobu před tím začal vychutnávat onen jedinečný pocit okamžiku obyčejných, přesto kouzelných chvil... třeba u chytání žab, jízdy na konci vláčku, povídání si s dědou u rybníku, posezení u gramofonu v přírodě... a také ten motiv nezapomenutelného, přestože pomíjivého dětství (s krásným kruhovým symbolem houpající se pneumatiky)... v závěru s příchodem nové éry padající mrazivý sníh a symbolický skon. Ulahodila mi i hudba včetně závěrečné melodie. Po skončení tak nemám daleko od 4 hvězdiček a rozhodně jsem spokojenější, než u prvního setkání s tvorbou Jeana Beckera (Sympatický dareba). Ale nadhodnocovat vzhledem k rozpačitějším pocitům nebudu. Zatím totiž ještě doufám, že mě do třetice v budoucnu osloví Becker mladší ještě víc. [65%] (23.03.2023)

Vím naprosto přesně, oč tvůrcům šlo. Natočit nějaký ten hřejivý a slunečný snímek z doby mezi oběma světovými válkami, aby to bylo jako filmy podle Pagnola, a do toho vrazit trochu toho filozofování o životě, ale žel je to od začátku falešné jak pětník a duchovní ani náhodou. Tvůrci by si měli přečíst třeba Měsíční pahorek v dlani od Henriho Bosca, než přijdou s takovou povrchní slátaninou. I ty herecké výkony, zbytečně přehnané a expresivní, mě od začátku štvaly - být to víc civilní, ba dokonce normální, asi nebudu soudit tak příkře. Takhle to vypadá spíše jako nechtěná kopírka něčeho, na co tvůrci nemají myšlenkový a především duševní a empatický rozsah. (18.07.2021)

Čistokrevná krása duše. Mně se po tom konci nedostávají slova, film o svobodě a přátělství, jistě ano, ale především o časech kdy nemateriální věci neovlivnovali naše štěstí a hon za konzumem byl na míle daleko. Ke štěstí stačilo natrhat konvalinky, pochytat žáby a dát si s přáteli dobrou láhev vína. Jean Becker umí pracovat s lidskou povahou jako nikdo druhý, nádhera. (27.08.2016)

Možný spoiler : "A zelený ráj dětské lásky, ráj nevinnosti plný zábavy........nevinný ráj, plný kradmého potěšení." Ten, kdo očekával drama plné zvratů se strhujícím závěrem, tak se nedočkal. Kdo viděl Rozhovory s mým zahradníkem, tak ví, o čem mluvím. Je to příběh nádherných vzpomínek na dětství, vyprávěný teď už letitou Ori Ori, jednou z dětí, která v mokřinách vyrůstala. Děti z mokřin je přesně ten typ filmu, které miluju a kde se můžu stoprocentně spolehnout na to, že budu víc než spokojená. Téměř po celou dobu jsem si přála být tam se všemi přáteli v té zelené dřevěné boudě u mokřin s pocitem, který tam vyjádřil pan Richard (žabožrout), neustále prchající před svou snobskou rodinou: "Nikdy jsem nebyl tak bohatý, jako když jsem žil tady." Opět úžasná atmosféra francouzského venkova, kterou jsem okamžitě nasákla s prolínajícími se osudy pár přátel. Vykreslení všech postav bylo dokonalé, od Ritona s neodmyslitelnou sklenkou vína, kterého zahrál bravurně Jacques Villeret, přes pana Amédéeho, až po hlavní pilíř celého přátelského seskupení Garrise, kterého se bezchybně zhostil Jacques Gamblin. Vynikající, hluboce lidský a hlavně moc příjemný film, který vás pohladí na duši. Díky Jeane Beckere za takové filmy ! (10.12.2012)