Francouzský herec Jacques Dufilho pocházel z jihofrancouzského venkova, svou lásku k rodnému kraji Gironde a ke koním ostatně rád zdůrazňoval celý život. Narodil se ve městě Bègles, pocházel z rodiny lékárníka, jeho bratr André byl lékařem, Jacques původně pracoval v zemědělství, od dětství se ale u něj projevovaly i umělecké sklony, které jej ve třicátých letech přivedly do Paříže. Kromě malířství se začal věnovat i divadlu, jeho herecký talent objevil a pomáhal rozvíjet slavný dramatik Charles Dullin, první výrazné kreace předvedl v Labichově komedii Mrzout a hrubián nebo v Dostojevského Bratrech Karamazových na scéně Théâtre de l′Atelier.
Před filmovou kamerou stál Dufilho poprvé v rámci Allegretova dobrodružného filmu KORZÁR (Le corsaire, 1939), který však kvůli začátku druhé světové války nebyl nikdy dokončen. Počátku války se Dufilho zúčastnil aktivně jako důstojník jezdectva. Jeho skutečným debutem na stříbrném plátně byl tak až film HVĚZDNÉ PLAVBY (Croisières sidérales, 1941). Následovaly další menší role, častěji začal točit až v padesátých letech, poprvé na sebe upozornil s historickou kriminálkou FARMA SEDMI HŘÍCHŮ (La ferme des sept péchés, 1949). Souběžně rozvíjel svou kariéru i na divadelních jevištích, působil v divadle Théâtre La Bruyere, účinkoval i na legendárním festivalu v Avignonu. Mezi jeho velké úspěchy patřil Molièrův Lakomec (1962; Théâtre de l′Atelier) nebo Pinterův Správce (1969; Théâtre Moderne), za nějž obdržel prestižní divadelní cenu Trophée Béatrix Dussane.
Během padesátých let hrál Jacques Dufilho často v historických filmech, ať již ve vymyšlených příbězích o krásné šlechtičně Caroline (ROZKOŠNÁ CAROLINE – Caroline chérie, 1951; ROZMARNÁ CAROLINE – Un caprice de Caroline chérie, 1953), tak i v životopisných titulech. Ze spolupráce s režisérem Jeanem Delannoyem připomeňme slavnou adaptaci ZVONÍKA OD MATKY BOŽÍ (Notre Dame de Paris, 1956) nebo film MARIE ANTOINETTA, KRÁLOVNA FRANCIE (Marie Antoinette, la reine de France, 1956), kde hrál revolucionáře Marata. K četnější spolupráci jej přizval i významný režisér Jean-Pierre Mocky (SNOBOVÉ – Snobs!, 1962; VELKÝ STRACH – La grande frousse, 1964).
Zmínku si zaslouží jeho účast na Malleho slavném filmu ZAZIE V METRU (Zazie dans le metro, 1960), v roli otce jednoho z dětských hrdinů jej můžeme zaznamenat i ve slavné KNOFLÍKOVÉ VÁLCE (La guerre des boutons, 1962). Šedesátá léta ve znamení velkých mezinárodních koprodukcí nabídla Dufilhovi i herecké příležitosti po boku světových hvězd. Mezinárodní obsazení doplnil v americké adaptaci slavné Dürrenmattovy hry NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY (The Visit, 1964), připomenout se sluší i komedii LADY L (1965) Petera Ustinova. Přijal ale i nabídky od tvůrců béčkových titulů dobrodružného a kriminálního žánru, které se v západní Evropě šedesátých let těšily značné oblibě. Z kriminálek stojí za zmínku hlavní role ve filmu DOBŘE NAPLNĚNÝ DEN (Une journée bien remplie, 1973) v režii J. L. Trintignanta.
Vedle divadla a filmu začal počátkem šedesátých let spolupracovat i s televizí, kde postupem doby dostal řadu velkých rolí v seriálech. Sluhu Passepoila hrál v seriálové adaptaci slavné románové předlohy LAGARDÈRE (1967), v životopisném seriálu CONDORCET (1989) ztvárnil spisovatele Voltaira, zahrál si i inspektora Juva v seriálu FANTOMAS (Fantômas, 1980). Mezitím dosáhl i velkých úspěchů ve filmu, za roli hlavního inženýra ve válečném snímku KRAB BUBENÍK (Le Crabe-Tambour, 1977) získal svého prvního Cézara, dalšího pak obdržel za film ŠPATNÝ SYN (Un mauvais fils, 1980). Přišly i triumfy na jevištích, za Dyerovu hru Schodiště byl v roce 1987 nominován na prestižní Molièrovu cenu, o rok později ji pak získal za Gardnerovu hru Ještě na to máme.
I když se po sedmdesátce Jacques Dufilho filmování již spíše vyhýbal, dokázal ještě vyniknout v několika velkých hereckých výzvách. Titulní roli kontroverzního francouzského státníka a vojevůdce Philippa Pétaina hrál v životopisném filmu PÉTAIN (1993), o něco později pak zaujal postavou dědečka v dramatu CO JE ŽIVOT? (C′est quoi la vie?, 1999), která mu vynesla Stříbrnou mušli na festivalu v San Sebastian. Uznání se mu pak dostalo i od Francouzské republiky a za svůj přínos v oblasti kultury byl dekorován Řádem za zásluhy.
Poslední léta života trávil Dufilho opět v milované jižní Francii a zemřel ve vesnici Ponsampère 28. srpna 2005 ve věku 91 let.
Pavel "argenson" Vlach
