Domestik

Fyzičnost až na prvním místě! Konečně, chce se říci. Žánr bytového hororu je řízlý tematikou Fair Play a sleduje proměny hrdinů na psychické i fyzické úrovni. Některé tělesné kousky jsou těžko zkousnutelné, ale to je jenom dobře. Mám rád, když se utahování šroubů daří způsobem, jaký svého času piloval Polanski, a precizní Sedlákova režie jde právě v těchto stopách. Žádný záběr není nahodilý či odfláklý, vše má své místo a forma tak podtrhává neurotičnost ústředních postav. Pro mě jeden z nejsilnějších tuzemských filmů za poslední roky - možná vůbec nejsilnější. (03.07.2018)

V podstatě to vystihnul Enšpígl. Hudba je fantastická! Stačí na youtube naťukat Vložte kočku. Kamera super! Zvuková režie na úrovni Davida Lynche. Jenže příběh? Poměrně nezáživný depresivní a jako by ve tmě. Dle mého soudu nemá cenu točit film o bezvýznamném cyklistovi a jeho stanu v bytě. Je tolik zajímavých osudů a přímo kolem nás..... (24.05.2022)

Tak dnes bude art aj keď zavesiť do prievanu hovno a budete sa pri tom zádumčivo dívať jak krásne veje. A netreba zabudnúť na nejaké halucinogénne prostriedky, inak by ste predsa neboli umelec. Podobne tento film je o hovne, hoci hovno explicitne neukazuje. Ale kto by sa na to chcel dívať dve hodiny na nasledovné: Debil ošuká ženu, potom vzydchá pri bicyklovaní. A vzdychá viac ako pri sexe Nažere sa a zas bicykluje. Medzitým diskusia o tom povestnom hovne. Nasleduje mnoho scén, kde nikto nepovie nič, počujete len zvuk rotopedu, vdychanie herca a nejaké hudobné vložky podobné hromu. Vrcholom je zhruba polovica filmu, kde muž manželke hovorí, že ak má krámy, tak nech mu dá do zadku. A keď odmietne, PRINÚTI ju na fajku. Veru, toto je skutočne vrchol umeleckej tvorby! (06.02.2020)

Těšil jsem se, poměrně dost. Co jsem si ale o postavách pomyslel v prvních deseti minutách se až do konce prakticky nijak nezměnilo. (spoilery) Je to prostě film o tom, jaké to je, když spolu žije idiot a stroj. Oba už ke konci hodně zvrací. Není to vůbec překvapivé, pokud to roztáhnete na 117 minut. Velmi mě bavily jednotlivé záběry, jak jsou vymyšlené. "Efektnost" jsem přijal jako princip vyprávění, s tím jsem taky problém neměl. Pak ale člověka zarazí množství rozostřených záběrů v druhé půlce filmu, které plní prakticky stejnou funkci jako švenky na noční stolek či postkoituální cigarety v prvorepublikových filmech: Domestik se tváří radikálně, nakonec ale často vyměkne a sex a nechutnosti divákům ukazue v autocenzurované formě. Moc se mi líbily kompozice záběrů, ale jejich barevná koncepce a scénografie celkově nedržela stejnou laťku. Zvuk jakože super, ale často velmi jednoduchou formou obstarával to, co by měl film generovat součinností všech svých složek, ne jen tlačením na pilu zvuku. Myšlenka snímku moc pěkná, ale stejně jako s těmi postavami, od desáté minuty nenastane už žádné překvapení... Zbývá jen zopakovat, co bylo napsáno už vícekrát: z Adama Sedláka něco bude. (11.07.2018)

Film jako zatěžkávací zkouška. Opravdu fyzicky nepříjemný zážitek, při němž máte pocit, že vám postupně ubývá kyslíku. Stejně jako hlavním hrdinům a jejich vztahu. Zprvu ještě dokážou vést víceméně konstruktivní dialog, poslouchat požadavky toho druhého a reagovat na ně (i pokud se týče sexu, z něhož mají na začátku zjevně potěšení oba - nejde o partnerovo silové dokazování si převahy a fyzické zdatnosti). Postupně svou pozornost ale čím dál urputněji koncentrují sami na sebe, na své vlastní cíle, posunování svých tělesných limitů. Svého partnera přestávají vnímat (v záběrech s oběma je zpravidla zaostřen jen jeden z herců), nejsou ochotni ustoupit, udělat cokoliv, co jim nepomůže dosáhnout jejich záměru. Domestik je tak v zásadě stejně jako Semestr o lidech posedlých sebou samými a neschopných sebereflexe. Jenom jsou o generaci starší, víc je tlačí čas (proto taky dává smysl, že je Šarlota, která chce počít dítě, dokud může, o několik let starší než její partner) a jejich narcismus nabývá monstróznějších podob. A zejména je neničí to, že by nebyli schopni se v životech někam posunout (třebaže Roman většinou šlape na místě), ale naopak posedlost tím, kam se chtějí dostat. Při kratší stopáži by Domestik možná byl koncentrovanější a měl větší spád, ale skoro dvouhodinová délka společně s úmyslně repetitivním charakterem vyprávění (opakování omezeného množství prostředí, situací a témat, které postavy řeší) napomáhá tomu, že jste v závěru skutečně vysíleni a přejete si, aby to už skončilo a mohli jste odejít z kina na vzduch, kterého je ve filmu tak málo. Jediná exteriérová scéna je jednak pocta Zrození od Jonathana Glazera (nebo si to alespoň myslím), jednak ukazuje, že nejvíce omezující vězení nepředstavuje byt ani kyslíkový stan: Šarlotu i na čerstvém vzduchu zrazuje její vlastní porouchané tělo, před kterým - na rozdíl od vyčerpávajícího vztahu - nemůže utéct. K dojmu nemožnosti úniku napomáhá i precizní design zvuku, vytvářející (někdy záměrně dezorientující) zvukové můstky mezi záběry a přispívající k neobyčejné audiovizuální kompaktnosti filmu. Tu rozbíjejí pouze některé zbytečně specifické dialogy, které byly výsadou velmi přirozeného Semestru, ale tady, ve filmu, který směřuje od klaustrofobního psychothrilleru k domácímu (body) hororu, jehož protagonisté ztrácejí kontakt se skutečností (resp. si vytvářejí svou vlastní realitu), bych se bez nich vesměs obešel. Přesto je míra spoléhání se na vyprávění obrazem a zvukem obdivuhodná. Stejně tak Sedlákova odvaha natočit veskrze nepříjemný film o lidech, v jejichž společnosti vám rozhodně nebude dobře (náznaky citu pro „feel bad“ poetiku jsou taky něčím, co se objevilo již v Semestru). Nikoliv bezchybný, ale rozhodně jeden z nejpřesvědčivějších českých celovečerních režijních debutů, který si chci časem zopakovat, abych mohl nejen znovu projít onou intenzivně nepříjemnou zkušeností, ale také zkoumat, jak konceptuálně důsledný ten film ve skutečnosti je. 75% (18.09.2018)