Toni Erdmann

Toni Erdmann je jeden z těch filmů, o kterých se dozvíte, a už je nikdy nevypustíte z mysli. Německá dramedie, která má 162 minut? K tomu hojně chválená s nominací na Oskara? To je divné, nemyslíte? Takže jsem teoriím chtěl dát přítrž a do filmu se pustil. Výsledek je ale velké zklamání, protože jsem nečekal tak moc průměrný film. Toni Erdmann se totiž rozjíždí strašně pomalu. V první čtvrthodině jsem si říkal, že tomu dám čas. Námět vypadá dobře, délka je brutální a tak film nechám trošku nadechnout, než si udělám názor. Jenže problém byl, že film si stejnou atmosféru držel po celou tu dobu takřka tří hodin. Učitel Winfried mě ze začátku zarazil oním bláznovstvím, postupně ale štaci nepochopeného přebrala jeho dcera, která byla ještě větší maso. V tu ránu se ale z Winfrieda stal Toni Erdmann a sem tam se rozjely scény, které měly být humorné. Osobně jsem měl problém možná s tím, že mi humorné vůbec nepřišly. Naopak. Měl jsem pocit obrovského smutku ve Winfriedově duši, která se snaží pochopit život své dcery v Rumunsku, který snad normální člověk pochopit ani nemůže, natož pak Winfried. Hrozně zvláštní film, který sice má zajímavé momenty, ale já si z něj vůbec nic neodnesl. A to jsem se na něj hodně těšil. (30.01.2017)

„Jsi ty vůbec člověk?“ Smích přes slzy. Třetí film Maren Ade je smutnou převlekovou komedií, jejíž hrdinové se nejvíce obnažují díky maskám. Jejich návyk na život o samotě a podle vlastních pravidel Winfrieda a Ines rozděluje i spojuje. Podstatnou část filmu je v záběrech vidíme samocené, ve chvílích, kdy doznívá úlevný efekt smíchu a navrací se vědomí promarněné příležitosti a nezvratného odcizení. Trapný pocit zde oproti mnohým současným americkým indie komediím a seriálům není cílem sám o sobě. Vedle smíchu vzbuzuje i soucit a vztahuje se ke klíčovému tématu ponížení a nepatřičnosti. Nepatřičnosti, kterou postavy pociťují jedna k druhé, samy k sobě i vůči světu, v němž žijí. Film nestraní jedné z postav, což se odráží i v jeho struktuře nebo v tom, jak se situace vyznívající jako vítězství Winfrieda znenadání obracejí ve prospěch Ines. Zhruba první hodinu trávíme s Winfriedem, který pak z vyprávění znenadání mizí bez příslibu, zda jej ještě uvidíme. Následující minuty pak zůstáváme po boku Ines až do Winfriedova opětovného zjevení, stejně nečekaného jako jeho odchod. Po zbytek filmu dochází ke střídání hledisek na způsob předávání štafety. Scéna začne s Ines, v jejímž životě se najednou objeví Winfried/Toni (někdy je přítomen nepřímo, prostřednictvím jeho potměšilého způsobu vztahování se ke světu – viz erotická hotelová scéna), s nímž zůstáváme i poté, co Ines ze scény odejde. Nenucenost a nepředvídatelnost, s jakou Ade kombinuje komiku s tragikou, intimní drama s výpovědí o socio-ekonomických vztazích v globalizované Evropě, přitom není výsledkem šťastných náhod a improvizace à la Dogma 95, ale precizní práce se střihem a mizanscénou, která nás s předstihem připravuje na některou z příštích scén a zároveň vytváří mylná očekávání. Také díky suverénnímu režijnímu vedení prožíváme nejistotu, údiv, smutek, radost, ponížení, odmítnutí, přijetí a katarzi zároveň s postavami, které se nám po 160 minutách nechce opustit ne proto, že by nám s nimi bylo tak dobře, ale protože s námi mají tolik společného. Mrzí mě jenom jedno - nic lepšího (stejně nepředvídatelného, vtipného a zároveň smutného) už letos pravděpodobně neuvidím. Více zde. 95% (07.10.2016)

Zaujímavý, pozoruhodný, pikantný, odvážny i pomerne zvláštny, k tomu takmer s 3. hodinami času na konte, znejúci, nemecko - rakúsky film, režisérky Maren Ade, s geniálnym Petrom Simonischekom, ktorý ma pekne prekvapil, či s hereckou predstaviteľkou Sandrou Hüller, ktorú som po celý čas považoval za slovenskú speváčku - Zuzanu Smatanovú, na ktorú sa tak podobá... Z produkcie Nemecka s Rakúskom, hovorí sa tu nemeckým jazykom, ktorý prevažne prevyšuje angličtina, tou sa vo väčšine dorozumievajú v Rumunsku, kde pôsobí workoholička Ines, za ňou prichádza na návštevu jej otec Winfried, ktorý má s ňou nulový vzťah, na bode mrazu, medzi nimi nastáva akési ticho, prázdnota. Tatko sa chce iba dozvedieť, ako sa jeho dcéra má, ako sa jej darí, jednoducho - pozrieť sa na ňu priamo v akcii. Pobyt v Rumunsku, nie je pre nich oboch prospešný, po nejakom čase, sa Winfried Conradi, rozhodne, že sa radšej vráti domov. Ale neodíde, ako pôvodne mal. Na scénu prichádza jeho : Druhé Ja, druh Alter Ega, ktorý sa nazýva Toni Erdmann. On sa votrie dcére kompletne do života, síce Ines ho spoznáva, ale toleruje mu túto premenu. Od vzniku Toniho, sa začne meniť ich vzťah, zblížia sa tak, ako sa to dalo očakávať, s jedným záverečným otáznikom na konci... ? Veľmi sa mi páčila scéna, keď obaja boli u jednej rumunskej rodiny, kde prichystali spevácke číslo, ktoré ma naprosto ohromilo, ale zase na druhej strane, sa film správa strašne nevyspytateľne, v niektorých scénach, napríklad Inesina narodeninová “nahá” párty. Občas sa mi zdá, že to prehnali. Film sa považuje, ako kandidát na Oscar, za najlepší cudzojazyčný film. Viac - menej, je kvalitný, výborné herecké výkony, tá dĺžka vôbec nevadí, ALE : hovorí sa tu často anglickým jazykom, k tomu je tu pár scén, ktoré starí dedovia v Akadémii - nestrávia ? Fakt neviem, neviem, nezdá sa mi, že by vo februári, roku 2017. sa títo tvorcovia tešili zo zlatého plešivca ? Najmä príliš angličtiny v nemeckom filme ! Trochu divné, že ? ! (02.01.2017)

Hluboký význam, k němuž vedla proklatě dlouhá cesta. Vztah otce a dcery, jemuž tvůrci věnovali 160 minut artového času. Nebýt oslavy narozenin (a nahé Ingrid Bisu), asi by se mi dostatečně nelíbila ani jedna scéna. Začátek je divácky hodně náročný, ale navádí nás do situace, kdy se Toni objeví na večírku. V tu chvíli jsem čekal, že začne coby mentální kouč udávat rytmus všemu a všem, překope život Ines naruby, a udělá z ní nejlepší korporátní zaměstnankyni, která pak následně ovládne celý rumunský průmysl. A to se nestalo, jenomže to se dozvíte až když běží titulky. Divnější film jsem hodně dlouho neviděl. Je to naprosto autentické, citlivé, zajímavé, a taky nudné, praštěné a skandální. (01.02.2017)

Estetika evropské artové kinematografie se prolnula s duchem amerického nezávislého filmu. Toni Erdmann je široce rozkročen mezi postavou Tony Cliftona, alter egem Andy Kaufmana, a Elementárními částicemi Michela Houellebecqa. Nová identita hlavní postavě umožňuje proniknout do světa a sociální bubliny jeho dcery (přičemž popis dané sociální bubliny vyznívá velmi nelichotivě), překonat odcizení a umožnit vlastnímu potomkovi kýžené sebepoznání, šířeji ovšem umožnit sebereflexi životů současné západní civilizace, v nichž panují fenomény jako syndrom vyhoření, vyprázdnění obsahu života, ztráta smyslu, odcizení, atomizace rodiny, maximální individualismus, samota, stres, deprese, masky naučených statusových i profesních rolí, materialismus jako nové náboženství... Kdyby to nebylo tak smutné, bylo by to nejspíš i veselé... Smutnokrásné jako písnička Plainsong od The Cure...z alba se symbolickým názvem Disintegration... Jeden z opravdu silných a hlubokých filmů poslední doby! (02.01.2017)