Studená válka

Pawel Pawlikowski je respektovaný evropský filmař. Nyní předložil minimalistické drama o lásce mezi mladou členkou a šéfem polského lidového pěvecko-tanečního souboru, kteří tak moc chtějí být spolu, jenže to furt nějak nevychází. Sbor sklízí úspěchy, má své pády, musí se podrobit režimu a začlenit do repertoáru budovatelské písně, a tvůrci nás tak postupně (velmi zkratkovitě) provedou dějinami nejen stalinského Polska: použitím černobílého a neširokoúhlého obrazu. A ano, kompozice jsou to opojné a oku lahodící. Herecky je to velmi slušné, za Joannu Kulig palec nahoru. Se zbytkem je to horší. Celkové vyznění na mě tolik nedolehlo, výsledek je studený, pod kůži se mi nedostal. A přitom o emocích by to přeci mělo být. (16.03.2019)

Polské lidové písničky nikdy nebyly tak sexy. Kromě nich mě Pawlikovského baladický průřez dějinami hudby a Evropy uhranul silně kontrastní černobílou kamerou a vysoce ekonomickým vyprávěním s ostrými střihy, náhlými skoky v čase a množstvím významů sdělovaných bez slovního dovysvětlování mizanscénou, díky čemuž může film za necelých devadesát minut pokrýt nějakých patnáct let historie. Atmosféra přitom zůstává konzistentní, mění se hudební styl a míra frustrace hrdinů, kteří stále nemají to, po čem touží. Zjevně jde o snímek okouzlený poválečnou evropskou kinematografií (což se vedle akademického formátu projevuje také množstvím zastoupených evropských zemí a jazyků) - nikoliv jenom muzikály sovětského typu jako Zítra se bude tančit všude, vůči nimž se kriticky vymezuje -, ke které má mnohdy blíže než k realitě. Zároveň jsou to ale právě dobové politické represe, jimiž museli nepohodlní umělci v komunistických zemích čelit, jež komplikují zápletku a oddělují milence od sebe. Velké zjednodušení sociopolitických souvislostí, psychologická plochost charakterů a výrazná stylizace sice dobře slouží nadčasovému fatalistickému příběhu nenaplnitelné lásky (u kterého tolik nevadí, že namísto plnokrevných hrdinů sledujeme pouze určité (arche)typy), ale jako výpověď o určité době a lidech určité doby, kterou chce být též, Studená válka ze stejného důvodu selhává. Jestli ale chcete vidět velmi vstřícný art, který divákům nestaví do cesty moc překážek, nic hezčího v kinech zřejmě jen tak neuvidíte. 70% (10.07.2018)

Po asi treťom zhliadnutí som sa znova uistil, že sa jedná pre mňa o film s pravdepodobne najväčším rozkolom medzi jeho umeleckými a remeselnými superkvalitami a mojou emočnou angažovanosťou. Hyper-intelektuálny film po všetkých smeroch prakticky výtvarne dokonalý, ale kvôli svojmu chladnému odstupu od postáv (aspoň pre mňa) bez jedinej skutočnej emócie. Viem, že to bol pravdepodobne úmysel, no asi nebol mojou šálkou kávy. 3,5* (05.09.2020)

Kouzlu Idy jsem nepodlehl, Studenou válkou si mě Pawlikowski naprosto získal. Nádherně nasnímaná romance je fascinující především bezvýhradně funkčním eliptickým vyprávěním, díky kterému dokáže časově velmi rozsáhlý příběh předestřít před diváky v necelé hodině a půl. Každým coulem fascinující. Ukázkový příklad toho, jak se může takový koncept rozpadnout, je Ševčíkův Skleněný pokoj (dosud nemůžu pochopit, že na něm pracoval stejný střihač jako na Studené válce). Polská folklórně-jazzová epopej plná velkých emocí drží pevně pohromadě a její patos funguje přesně tak, jak má. Viz konec. 90 % (20.09.2019)

» U nás máme stále renomovaný SĽUK a v Poľsku asi ešte majú Mazurku ? « 『 Svojsky by som to pomenoval, ako : PĽUK - Poľsky ľudový umelecký kolektív 』A akýsi “nasledovník Krzysztofa Kieślowskiho,” Pawel Pawlikowski opäť nakrútil „chladný” čierno-biely snímok z umeleckého prostredia s výraznou prácou d.p. Łukasza Żala. _ Škoda, že i my nemáme podobného režiséra, ktorý by mával takýto filmový úspech na rôznych festivaloch vo svete. Kulig s Kotom sú síce zaujímaví, ale o nič strhujúceho sa z ich strany nejednalo ! Odohráva sa vo viac, ako v dekáde, vo výprave od severu po juh, čím naberá väčšiu „hmotnosť” , no je to tak samoúčelné, až to občas bolí na duši ! Najsympatickejšie na všetkom je to, že strihač Kaminski f-i-l-m zostrihal do ani nie 90 minútovej podoby, čiže veľmi nehrozí, aby sa dostavil pocit nudy pre potenciálneho diváka, na ktorého čaká „nemilé prekvapenie” ? Po oscarovej Ide sa mi dostalo ďalšieho priemerného filmu od tvorcu, ktorý obľubuje klasickú európsku kinematografiu, nakrúca na black and white materiál, čo mi je po chuti, ale jeho dva filmy po sebe, ako celky, sú pre mňa nezáživné... (25.01.2019)