Šťastný Lazzaro

Lazaro bol možno šťastný, no film o jeho šťastí je vyznením neveľmi slastný. Na zobrazenie toho, že príchodom do mesta sa ľudia odcudzili prírode a príšerne zostarli v protiklade s prirodzeným plynutím práce, rodiny a prírody, netreba takéto "premyslené" vlčie, mysticko-magické alegórie. Respektíve treba a veľmi, no bez poklonkovania vládcom. V druhom pláne totiž film naznačuje, že ľudia túžia po ovládaní, len nech sa tak deje v prostredí lahodiacom oku, v čistom vzduchu, bez priemyselnej infraštruktúry. O čom inom bol vstup Lazarusa do banky? No predsa o obetavej (krvavo obetavej!) prosbe za obnovenie feudalizmu v ich komunite. Squatovacie nádeje prechádzajú spochybňovaním. Ach-jaj. (07.02.2021)

Štěstí má pro každého jinou příchuť. Lazzaro šťastný je a má tu nádhernou schopnost naučit to i ty druhé. Ohlédnout se za nelehkou minulostí a bez obav jít vstříc neznámé budoucnosti. Pro své nejbližší naivní prosťáček, ale i ti poslední z posledních dokážou změnit svět. Už jen tím, že jsou a mají radost z toho tu být. Lazzaro si však ten svůj kousek štěstí užil naplno a že ostatní tak zcela nerozpoznali jeho poslání, to už je jen a pouze na nich. (17.01.2023)

Příliš přímočaré podobenství, z nějž v divákově mysli nakonec zůstane hlavně souhlasně soucitný pocit a pár pěkných obrázků. Jestliže se coby filmař pouštíte do podobných projektů, tj. alegorických příběhů, musíte se snažit, abyste na diváky nepůsobili příliš konejšivě. Pokud se nad filmem tohodle druhu kritika ve svornosti rozplývá, a spokojené diváctvo blaženě pomlaskává nad emocionální silou a myšlenkovou hloubkou, přičemž k závěru uroní slzu, tak je něco špatně. Ovšem na druhou stranu, talentovaná Alice Rohrwacher rozhodně je. (14.03.2019)

Filmové podobenství o tom, jak prostý lid vykořisťoval nejdříve feudalismus a teď v podstatě to samé dělá i kapitalismus, jen dřív byli lidé alespoň propojeni s přírodou vnímajíce čas skrze cyklické střídání ročních období a nyní jsou zavřeni do špinavých smradlavých měst. Tím vším prochází ústřední postava prosťáček boží, který nestárne, nejí a nekadí... Film mne bavil ve své první polovině, zhruba do příletu policie, celkem originální realistické sociální drama, když se pak překlopil do alegorické části a žezlo převzal magický realismus, začal jsem se trochu nudit. Škoda, že autorka měla potřebu být tak hyperumělecká... (11.04.2019)

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%] (23.03.2024)