Režie:
Alice RohrwacherScénář:
Alice RohrwacherKamera:
Hélène LouvartHrají:
Adriano Tardiolo, Alba Rohrwacher, Nicoletta Braschi, Sergi López, Luca Chikovani, Tommaso Ragno, Leonardo Nigro, Elisabetta Rocchetti, Agnese Graziani (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Lazzaro je mladík tak dobrosrdečný a upřímný, až se některým lidem zdá hloupý. Žije v odlehlé části Itálie v izolované komunitě rolníků, kteří už před desítkami let ztratili kontakt se zbytkem světa a bez nároku na mzdu, vzdělání nebo slušné životní podmínky tvrdě pracují pro svou vychytralou paní. Bez možnosti srovnání však žijí svým způsobem šťastně. Když skupinu zotročených venkovanů shodou náhod objeví policie, rolníci zjišťují, v jaké lži léta žili a s vidinou splněných snů se vydávají do města. Zatímco ostatní prožívají tvrdý střet s novou realitou, Lazzaro zůstává i uprostřed moderního světa až dojemně bezelstný a přirozený a působí jako střípek ztracené minulosti. Magický film Alice Rohrwacherové skládá působivou poctu klasické kinematografii, z festivalu v Cannes si odvezl Cenu za nejlepší scénář. (Aerofilms)
(více)Videa (6)
Recenze (86)
Zvláštní film, který se - zcela vědomě a úmyslně - dělí na dvě poloviny. Ale i vnitřně má několik vrstev. Jedno z nich je dořečení úpadku italské šlechty, naznačené v románu a posléze filmu Gepard. Kam až ty první změny nakonec dospěly. Pak je zde rovina člověka a jeho sepětí s přírodou - lidé v první polovině sice otročí na políčkách zadarmo a jsou vykořisťováni, aniž by o tom věděli, ale na druhou stranu jsou šťastní, smějí se, dělají si legraci. Ve městě bez přírody (s jen jedním stromem a mizernými plodinami podél zdi, které jen tak tak že rostou) se vlastně jen hádají, kradou, podvádějí, lžou si, a nežijí jeden pro druhého jako kdysi. Což je další rovinou příběhu - lidská pospolitost. Dokážeme být šťastní i v mizérii, když jsme jedna velká rodina. Ale jak se začneme hádat, je pospolitost rozbita, společenství nefunguje, nejsme, jak se říká "jedno tělo". Ano, je to církení termín, ale to je zase další (a velmi silná, vzhledem k vlkovi a závěrečné scéně) rovina příběhu - ta o víře. Neříkám náboženská rovina, protože náboženství je politikum se všemi klady, ale především zápory, ale o víře v Boha a o jeho otiscích v přírodě, o lásce. Proto postava prosťáčka spíše než idiota (ať z Dostojevského, nebo od Saši Gedeona) připomíná svatého Františka, který žil v chudobě, v onom sepětí s přírodou a děkoval za vše. Lazzaro neboli Lazar zde má funkci nejen štístka (jako tomu bylo ve filmu I na kamenech rostou stromy), ale i lásky a jakéhosi svědomí. Je poslán, aby připomněl svému lidu ty pravé hodnoty. A jak je to v Novém zákoně, "přišel ke svým, a nepřijali ho". Dokonce je vyhnán i z kostela. Ale hudba jde za ním, jde za čistým srdcem. Nedávám plný počet, protože některé scény jsou zbytečně dlouhé, a ne vždy je vyprávění konzistentní a drží se dané linie. Ale ten kontrast čistého srdce s realitou je velmi silný a má hodně co říct. ()
„Nemáš strach?“ - „Z čeho?“ - „Z toho, že jim lžeš, a že to zjistí.“ - „Lidé jsou jako zvířata. Dáš jim svobodu, a uvědomí si, že nejsou pány svých osudů. Odsoudíš je k utrpení. Teď sice strádají, ale nevědí o tom.“ Do hledáčku se mi snímek dostal hlavně kvůli Albě Rohrwacher, od jejíž sestry-režisérky jsem ovšem dosud nic neviděl, čehož zpětně i trochu lituju, neb má očekávání ohledně Šťastného Lazzara byla jinde. Film má své vnitřní kouzlo, které mě nutilo se zájmem sledovat zdánlivě obyčejné dění kolem „čisté duše“ Lazzara, navíc se děj jeví jako docela nevyzpytatelný, což platí po celou jeho dobu. Ovšem to kouzlo se pro mě osobně začalo pomalu vytrácet od chvíle „zvratu“ (cca po hodině). Sice se pak otevřely dveře divákovým vlastním interpretacím, ale pokud publiku nic neříká např. František z Assisi (a jeho různé obdoby), u některých věcí bude nejspíš tápat (např. ohledně jeho vztahu ke zvířatům a hlavně vlkovi), já navíc bojoval i s tím nedůvěryhodným časovým posunem u ostatních postav. Trochu zklamání, celkově hodnotím lepšími 3*. ()
Osobně se neztotožňuji s názvem šťastný Lazzaro, spíše by to měl být Krajně podezřelí Lazzaro s asexuálním projevem, který zapůsobí snad jen na zhýčkaného gaye. Nicméně nelze než kvitovat myšlenku, že kdesi v západní civilizaci existuje ostrůvek pevniny, jehož obyvatelé mohou žít v nevolnictví a současně to považovat za zcela normální. 48 % ()
Mysteriózní prvky! Ono by to jinak nešlo takhle udělat. První polovina se životem v horách je DOKONALÁ. I ta postava zmetka rozmazleného markýze je nakonec ryze pozitivní! Proti tomu, co přijde v druhé půlce, ta už zdaleka tak působivá a pěkná není. Od cukrárny se dá tušit, jak to dopadne. Tyhle trochu střelené filmy co mají pevný a kvalitní základ, mám ale rád, podobný film je i Borgman. ()
Markýza Alfonsina de Luna (výborná Nicoletta Braschi) už dlhé letá vykorisťuje prostých obyvateľov uzavretej talianskej d-e-d-i-n-k-y Inviolata. Pre nič, za nič, určite nemá prezývku: „kráľovná cigariet“ ... Postava Lazzara je jedným z vyciciavaných občanov. Tancredi de Luna je synom vykoristovateľky, pričom je pravé opozitum svojej panovačnej maminy, čiže sa z neho onedlho stáva rebel s príčinou. Skamaráti sa s Lazzarom, vzoprie sa matke, zinscenuje svoj únos, a k tomu zavýja, ako vlk. Jedného dňa sa z čistého a jasného neba zjaví helikoptéra, keď hlavná postava zažije (prežije) krkolomný pád, a po prebudení sa, zisťuje, že všetci sú zrazu preč, zatiaľ čo on báda, čo sa vlastne stalo, počas toho stretáva ľupičov, že o nemalú chvíľu sa práve s nimi presúva do M-E-S-T-A, kde stretáva „starých-známych” . Zaujímavé je najmä to, že medzitým ani o deň nezostarol, keď ostatní zostarli o oveľa viacej rokov, než je vôbec prípustné. Dospeláka Tancrediho by v súčastnosti sotva spoznal, nebyť toho, že Herkules na malý moment zaštekal. Skôr Antonia bude dobre vedieť, odkiaľ vietor fúka. Býva v akomsi „bungalove” pri železnici spolu s ďalšími, medzi ktorými je i “krpatý” Pippo. A nedá sa povedať, že by si extra spokojne nažívali, ešte lepšie, ako predtým, ba naopak ! _ SESTRY Rohrwacherové, keď jedna hviezdi pred kamerou, druhá zase za kamerou, spoločne nakrútili pomerne vážny a realistický snímok, ktorý sa vo svojej druhej polovici pretaví až do akejsi fantasknosti, v ktorej zakaždým automaticky vyčnieva protagonista LAZZARO, a ten je vždy rovnaký. Jeho predstaviteľ Adriano Tardiolo je strašne zvláštny, ale iniciatívny. Úprimne : nevravím, že 2/2 je slabšia, než 1/2, a na moje počudovanie, majú toho obidve veľa spoločného, ale z môjho hľadiska bol film až príliš zahľadený do hrdinu Lazzara. ()
Reklama