Aus dem Leben der Marionetten
From the Life of the Marionettes
From the Life of the Marionettes
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Rolf A. WilhelmHrají:
Robert Atzorn, Heinz Bennent, Martin Benrath, Toni Berger, Christine Buchegger, Gaby Dohm, Erwin Faber, Doris Jensen, Lola Müthel, Ruth Olafs (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Manželství Petera a Katariny je v troskách. Jako mnozí, kteří se navzájem odcizili, nedokáže ani tento pár komunikovat standardním způsobem. Frustrace a neschopnost uspořádat vlastní emoce přivede Petera až na okraj propasti a v nevěstinci pak neudržitelný duševní přetlak exploduje v brutální zločin. Následující policejní vyšetřování je analýzou soukromého života pachatele a jeho psychopatologických stavů. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Mám pocit, že německá kinematografie byla v 80. letech špičkou mezi "intelektuálními" filmy, navazujícími na 70. léta ve francouzské kinematografii. Ingmar Bergman v tomto německém filmu řeší otázku, co člověka vede k jeho jednání. Jsme pouhými loutkami naší mnohdy rozvrácené psychiky, sexuality nebo touhy. Ve většině případů pak za vším stojí dominantní osoby, které chtějí řídit náš život. Hlavní postava filmu Peter byl právě takovým již od dětství ovládaným člověkem. Nedobrý vztah s matkou a otcem z něj vychoval člověka plného zvrácených myšlenek ukrytých hluboko v podvědomí. Po nějakém čase se naplno projevily všechny tyto nahromaděné komplexy a úchylky při zabití a znásilnění prostitutky. Jak na závěr upozorňuje ve své zprávě vyšetřující psycholog, vrah udělal tento hrůzný čin především proto, aby mohl alespoň na chvíli také někoho ovládat. Když někdo zabije člověka, má ho ve své plné moci. Stejným způsobem, obráceným proti sobě (sebevraždou), pak může naopak získat absolutní kontrolu nad svojí osobou. Hlavní myšlenka tedy vyjadřovala touhu lidí ovládat ostatní, ale zároveň nechuť být ovládán, tedy touhu mít absolutní kontrolu sám nad sebou. Neuskutečnitelný cíl, který vyvolává všechny konflikty mezi lidmi, od těch malých až po ty nejhorší. ()
I bez filozofického a psychologického zázemí mohu obdivovat hloubkovou sondu do duše člověka, který spáchá zločin. Jsou všichni myslící tvorové odsouzeni k duševní trýzni a je jedno, jestli vůči sobě nebo svému (milovanému) okolí? Je současný život v přebytku frustrující pro partnerské soužití? Co nás nutí hledat v sobě skryté démony? Bergman svými filmy mimojiné ponouká diváky k přemýšlivějšími postoji k filmovým dílům a umění vůbec. Brilantní formální stránku podpořenou kamerou Svena Nykvista ani není nutné zmiňovat. ()
"Kein selbst, keine Angst." Ako som už vo svojich komentároch spomínal, rozlišujem dve hlavné tváre Bergmana - Bergmana psychologického, ktorý mi je veľmi blízky a potom Bergmana psychiatrického (pre mňa trochu menej zaujímavého), ku ktorému radím aj tento film. To ale vôbec neznamená, že by to nebol dobrý film, aj keď v nemčine a s (menej známymi) nemeckými hercami to nie je zrovna ten pravý Bergman. Príbeh je vyrozprávaný veľmi zaujímavým spôsobom, formou nelineárnych retrospektív (svojou štruktúrou mi to pripomína klasický film "The Killers"). Divák postupne dostáva jednotlivé kúsky celkovej skladačky, ktoré sú veľmi rozmanité. Niektoré sú pre mňa veľmi pôsobivé, ako scény, ktoré znepokojivo rozpitvávajú partnerský vzťah, uhrančivé snové scény, či scéna z bordelu ("Skoro ráno sem chodia policajti. Chcú si vrznúť a dať si kávu. Hovoria tomu rutinná kontrola."), s neskutočným prechodom z farebného do čiernobieleho obrazu. Ďalšie scény ma ale príliš nebrali, ako suché pracovné jednanie, či nariekanie homosexuála nad starnutím. Ako je u Bergmana dobrým zvykom, nechýbajú hlboký náhľad do psychiky postáv, ani iskrivé dialógy. "Ich bin müde." ()
Zatím se mi nestalo, že by mě Bergman vyloženě zklamal a nenastalo to ani u tohoto TV filmu, který si pohrává se zločinem a odhaluje následně co se vlastně stalo. Možná ne tak strhující či brilantní jako jiné Bergmanovy filmy, ale i zde se jedná o těžký nadprůměr a výborný film, který stojí za těch 104 min. života. 9/10 ()
Čím dál tím víc mě nudí příběhy ztracenců, těch co jedou po skluzavce a kterým už není pomoci. ()
3.5 ()
Bezesporu nejhorší Bergmanův film. Německý herecký ansámbl je bez výjimky v naprosté křeči a nedokázal jej uvolnit ani tak schopný režisér. Celé téma se pohybuje mezi plytkostí a uměle naroubovanou deviací hlavního hrdiny, za nímž ohledně psychické lability nikterak nezaostává ani jeho okolí, včetně matky a despotického psychiatra, takže není divu, že výsledný tvar postrádá jakoukoli symbiózu. Spíše převládá vleklá nemohoucnost, prošpikovaná nemotornými extrémními excesy. Nejhůře asi působí scény s výslechy, kdy role vyšetřovatele je upozaděna na roveň dokumentaristy, zatímco divák je vystaven nekonečným detailům kamery na zkostnatělé tragické výrazy herců. Hm, ano Christine Buchegger je sice velmi půvabná žena, ale kéž by měla alespoň 1/18 talentu Bibi Andersson či Liv Ullman. Film jsem ani nedokoukal do konce. Byl to vskutku velmi zoufalý pokus o psychologickou analýzu lehce šíleného vraha. ()
Bergmanove filmy odporúčam sledovať iba v stave absolútnej psychickej pohody, inak vás bizarnosť, rozpoltenosť, frustrácia a pod kožu sa vnárajúca clivota a osamelosť úplne pohltia... Ani tento film nie je výnimkou. Takže pevné nervy ;) ()