Verotika

Verotiku po premiéře předcházela neblahá pověst něčeho jako Wiseauovo The Room v hororovém provedení. A já si možná troufnu říct, že je to ještě daleko horší. Rocker Glenn Danzig se po šedesátce zřejmě rozhodl, že od hudby přesedlá k filmařině, a tak si natočil hororovou antologii na motivy své vlastní komiksové tvorby. Příšerní herci, opožděný střih, tragická práce s kamerou, hnusné digitální efekty, scénář nedávající ani trochu smysl a postrádající jakoukoliv gradaci děje, režie pětiletého dítěte, všudypřítomný přehnaný sexismus - Verotika to má všechno. Snímek je složen ze tří jednotlivých příběhů, které jsou spojeny rámcovým segmentem Morella: Titulní postava s tváří pornoherečky Kayden Kross vydloubne oči nějaké svázané ženě v mučírně a poté se obrátí do kamery a začne vyprávět jednotlivé historky, jež mají společné jen to, že jsou všechny naprosto příšerné. The Albino Spider of Dajette: A začíná jízda neúmyslné směšnosti. Fotomodelce se bizarním způsobem podaří k sobě připoutat pavouka-démona, který při jejím spánku chodí vraždit a znásilňovat prostitutky. Děj příběhu se z nějakého zbytečného důvodu odehrává ve Francii, a tak všichni herci strašně falešným způsobem napodobují francouzský přízvuk. A je to opravdu k popukání. Change of Face: Zjizvená striptérka vystupující pod jménem Mystery Girl po nocích vraždí ženy a sbírá jejich uřezané obličeje. Je zde očividná inspirace klasickým francouzským snímkem Oči bez tváře Georgese Franju. Je to nicméně dost repetitivní a nudná historka s tím nejneschopnějším policejním vyšetřovatelem kinematografie, proti němuž je i Jacques Clouseau prvotřídním detektivem. Drukija Contessa of Blood: Holé utrpení. Zatímco předchozí dvě povídky měly aspoň náznak zápletky a děje, o této se to už vůbec nedá říct. Úmorně nedějová variace na příběh o krvavé hraběnce koupající se v krvi panen nenabízí nic jiného než dlouhé záběry toho, jak se komtesa čvachtá v krvavé lázni a poté se dlouze dívá do zrcadla. Při této části filmu lidé v kinosále začali snímek roztleskávat, aby se děj posunul někam dál. Ale on se až do konce nikam neposune. Verotika je přehlídka naprosto kolosálního filmařského neumětelství, přemíry sebevědomí režiséra a jeho nulové sebereflexe. Odpad nedávám jen proto, že jsem se při té hrůze škodolibě bavil, ale objektivně to nic jiného než odpad není. [Sitges 2019] (05.10.2019)

Třemi povídkami provází Morella, která až tak démonicky nevypadá. Samotné příběhy - Bílý pavouk, Sběratelka tváří a Krvavá hraběnka - sice originální námět nepřinášejí, to by ale myslím vadilo nejméně. Dojde i na nějaké to gore - vypíchnutí očí, stažení kůže a vyrvané srdce, přičemž nejefektnější jsou rudé sprchy z podříznutých hrdel. V prvním příběhu by zajímavostí mohly být oči místo prsních bradavek, kdyby se s nimi divák již nesetkal ve filmu K. Russella Noc hrůzy (1986). V povídce o hraběnce jsem zase marně čekal na železnou pannu. Kromě prkenných herců mi úplně nejvíce vadila otřesná televizní kamera. Takhle vizuálně ošklivý film jsem dlouho neviděl. Nu a teď klady - spousty prsatých děveček, z nichž mnohé byly pohledné a polonahé, a solidní hudba, což nepřekvapí, když za natáčením stál Cleopatra Records. Osobně mne potěšily kapely Ministry, Switchblade Symphony a Vile A Sin. Pěkné byly i latexové a S/M obleky, jen místa pro prezentaci moc nedostaly. Možná měl Danzig pojmout film jako jeden dlouhý videoklip, leč nestalo se tak. (05.05.2021)

Misfits miluju a rád si poslechnu i jinou Danzigovu tvorbu, ale tohle je příšernost. Možná že by se některé ze sekvencí daly použít jako intra k autorovým hudebním videoklipům, ale to je tak všechno. Co se srovnání s The Room týče, tak ani to mi nesedí. Zatímco Wiseauova nekompetence ve vztahovém dramatu vyniká a rozesmívá, ta Danzigova působí otravně a nudí. Jediné, co mají oba filmy společného, je neschopnost vést příšerné herce. A tak jsem se bavil alespoň hádáním, která z přítomných dam si normálně vydělává jako pornoherečeka. Je jich tu docela dost, ale ty, do kterých bych to řekl, mezi ně nepatří. Vrať se radši k muzice Glenne. (04.04.2020)

Známý problém filmařské impotence: Neschopnost udržet aktéry v záběru a neschopnost záběr opustit (a když už se tak konečně stane, tak to musí být kombinací prolínačky a zatmívačky). Tommy Wiseau a James Nguyen dostávají nového zásadního konkurenta v boji o trůn žijícího arcikněze drekového neumětelství a nabubřelé nesoudnosti. Sledování o samotě navozuje touhu podřezat si žíly, aby člověk ukončil tu mizérii (takže se vlastně jedná o tuze působivé dílo prostupující svými motivy do reality). Ale ve skupině, či nejlépe v narvaném kině na Festivalu otrlého diváka, se sledování "Verotiky" mění na velkolepý zážitek překypující výbuchy smíchu a bezprostředními živými komentáři. Na "Verotice" je totiž nejkrásnější, jak dokáže člověka překvapit tím, co vše může být na filmu špatně; přičemž tady je špatně opravdu úplně všechno. (01.11.2021)

Hudební legenda Glenn Danzig v sobě na stará kolena objevil dřímajícího Eda Wooda a vypustil ho na svět. Výsledkem je povídkový film Verotika, který se nesmazatelně otiskne v myslích všech, kteří ho uzří. První recenze od Bloody-Disgusting uváděla, že jde o hororový ekvivalent kultovního The Room od Tommyho Wiseaua a musím říct, že toto přirovnání dokonale sedí. Oba filmy jsou tak moc špatné a směšné, až jsou vlastně fascinující a nelze od nich odtrhnout oči. Danzig je naprosto bídný snad ve všech aspektech tvorby filmu – ve většině scén přichází střih tak o 5 až 10 vteřin později než by měl, kamera často sjíždí a evidentně nezabírá to, co by měla, atd. Vrcholem je pak teatrálně špatné herectví – to je tak, když do filmu obsadíte z 90 % samé pornoherečky, které místo lekcí herectví cvičily jiné aktivity důležité ke své hlavní profesi. Po všech stránkách jde o čistý filmový odpad, ale já se většinu stopáže královsky bavil, a proto Danzigovo neumětelství ocením 1* za sračkovitost nevídaných rozměrů. Občas si holt ulítávám na tom, jak někdo neumí zvládnout ani ty nezákladnější věci při natáčení filmu. Rád bych si myslel, že nás Danzig vytrollil, ale bohužel jemu samotnému tohle asi přijde dobré a stojí si za tím – nejspíš v jeho okolí nemá nikdo koule na to mu říct, že tohle by do éteru neměl pouštět. I já bych si asi měl přát, aby se Danzig na tvorbu filmů raději vykašlal a zůstal věrný pouze hudební tvorbě, která mu jde podstatně lépe, ale mé zvrhlé a sebemrskačské já bude rádo, když s tím Danzig nesekne a bude točit dál a dál. Což se pravděpodobně vyplní, jelikož v jednom nedávném rozhovoru Danzig prohlásil, že se brzy chystá natáčet svůj další film, a že půjde o upírský spaghetti western. Už se nemohu dočkat! (06.10.2019)