Médea

Tohle je zvláštní film. Na jednu stranu má parádní atmosféru a hodně zajímavou hudbu, ale na stranu druhou se na to nedá dívat. Ale tentokrát je to jiné než u ostatních Pasoliniho filmů. Ty jsou v naprosté většině případů zkrátka neuvěřitelně špatné, ubohé a ničemné. Taková Médea není. Ona svojí kvalitu má, avšak je to nefalšované divácké utrpení. Než se na tohle podívat podruhé, to raději dám znovu všechny ostatní režisérovy filmy. Ale ne, slibuju, že už si od Piera nic nelejesnu (ono už ani skoro není co), protože těžko bych hledal režiséra, kterému bych nedal vyššího hodnocení než tří hvězd, i přes takové množství viděných filmů. (18.06.2008)

Díky tomu, že byl Pasolini tak všestranným a mnohovrstevnatým umělcem, se dá v jeho filmech číst hodně z pro něj typických myšlenek, v tomto případě hluboký cit pro existenci a prožívání lidí minulosti a drásavý fakt, že z nich do naší moderní doby přešlo tak málo. V Tvarohu (1963) ústy Orsona Wellese slyšíme slavné věty: "Já jsem síla minulosti, jen v tradici je má láska. (...) A já, dospělý zárodek, nejsoučasnější ze současných, se potloukám a hledám bratry, kteří již nejsou." Pasolini takové zmizelé lidi hledá a nachází ve starověku, svého "bratra" nachází v Médee, odsouzené skrze sebe samu sledovat zánik její rodné země a mytického spojení přírodních sil s člověkem. Jejího světa, který se moderním Korinťanům zdá jako barbarský a čarodějnický... Pasolini ji lituje a rozumí "její duchovní krizi, její dezorientaci starověké ženy ve světe, který ignoruje vše, čemu kdy věřila." Nemůže jí nerozumět, když to samé cítí on sám. Ale "K čemu mi to všechno je? - K ničemu. To je realita." Nedá se s tím nic dělat, ale Pasolinimu přeci jen zbývá jedna možnost - může hrát roli novověkého "kentaura", vyvolávajícího podnětné pocity již zašlých a znesvěcených "kentaurů" starověkých. (09.07.2013)

Na okraj pár slov Henryho Davida Thoreaua: „Není divu, že Alexandr s sebou na svých výpravách nosil Iliadu ve skvostném pouzdře. Psané slovo je nejdrahocennější památkou. Je to umělecké dílo samému životu nejbližší. Může být přeloženo do každého jazyka a nejen čteno, nýbrž skutečně vydechováno všemi lidskými rty; - nejen zpodobeno na plátně nebo v mramoru, nýbrž vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky člověka antického stává se mluvou člověka moderního. Dva tisíce let propůjčilo pomníkům řecké literatury, stejně jako jejím mramorovým sochám, jenom zralejšího zlatého a podzimního nádechu, neboť přenesly svou vlastní jasnou a nebeskou atmosféru do všech zemí, a ta chrání je od hlodavého času. Knihy jsou nahromaděným pokladem světa a vhodným dědictvím pokolení i národů. Knihy, nejstarší a nejlepší, stojí přirozeně a vším právem v příhradách každé chýše. Není třeba, aby se hájily, nýbrž zdravý rozum čtenářův sám je vezme v ochranu věda, že jej osvěcují a podporují. Jejich autoři jsou přirozenou a neodolatelnou aristokracií v každé společnosti a více než králové a císařové vliv na lidstvo vykonávají.“ (12.12.2016)

Film Médea je vizuálně estetickou básní a poetickým opusem antické tragédie. Pier Paolo Pasolini si zvolil Eurípida, neboť právě on věřil ve svobodnou vůli člověka, a Médeu obdaroval vášní a zrazenou intimitou. Pasolini nepřestal být marxistickým idealistou, do skladby veršů zapletl sociální aspekty, kulturní rozdíly a mysticismus v kontrastu s instinkty pudu. Barbarskou zemi nalezl Pasolini v turecké Kappadokii, obzvláště v byzantském skalním městě a kostelích Göreme, a korintským hradem se stala citadela v syrském Aleppu. Kameraman Ennio Guarnieri dal estetice obrazů rozměr niterné touhy, chvění a bolesti, Kulturní rozdíly (a kultura je pevně spjatá s náboženstvím a politikou) jsou podávány v poetických výjevech ze zásadních střetů ideálů s realitou a její krvelačnou krutostí., Pasolini ten antický mysticismus proložil orientálním hedvábím, indiánským animismem, byzantskou mozaikou z křesťanské zbožnosti a vlahými večery s tirádou cikád, vsadil na nitro, intimitu. lásku se zradou a nenávistí, na zraněný vnitřní svět, Pasolini zvolil poezii, upřednostnil ji před všemi hrdinskými kousky a zpívá píseň, svou nejintimnější zkušenost s antickou tragédií. Hrdinkou poetické exprese jádra Eurípidovy hry je Médea (šarmantní Maria Callas s hlasem Rity Savagnone), dcerka kolchidského krále Aiéta a jedna z nejmocnějších čarodějnic řecké mytologie. Ach ta láska, pro kterou se vzdala úplně všeho, ach ta mužská nestálost a ten nesnesitelný pocit zrady! Mužským hrdinou je Iáson (velmi zajímavý Giuseppe Gentile s hlasem Pina Colizziho, jako chlapeček Michelangelo Masironi, jako dítě Luigi Masironi), dědic iólkského trůnu a lehkomyslný dobrodruh s touhou i předpoklady k moci. Láska je kratochvílí. Výraznější postavou je Cheirón (velmi příjemný Laurent Terzieff s hlasem Enrica Maria Salerna), ušlechtilý, moudrý kentaur, Iásonův vychovatel i jeho niterný odraz svědomí. Z dalších rolí: korintský král a milující otec nastávající Iásonovy nevěsty Kreón (Massimo Girotti), mladičká, Kreónova dcera Glauké (Margareth Clémenti), Médein zcela využitý bratr Apsyrtos (Sergio Tramonti), Iásonův strýc a uzurpátor iólského království Peliás (Paul Jabara), či kojná Médeiných dětí (Annamaria Chio). Antická tragédie Médea se v Pasoliniho rukách proměnila ve stylově estetickou poezii hlubokých niterných výjevů. Médea, tragédie je výsledkem mužské zrady i ženského utrpení. Působivý, autorsky stylový, poetický zážitek! (03.04.2021)

Nikdy jsem Pasoliniho filmy neměl moc v oblibě, ale to co předvádí tady... Hele, úvodní záběr je na pindík malého kluka (takže podle mě Pasolini nebyl jenom teplý, ale i pedofil) a závěrečná scéna - prostě uprostřed dialogu střih a kaněc filma. Střihová skladba mě tady obecně hodně rozčilovala - nepovažuju za umění, když někdo poruší vše, co má film obsahovat - rámování obrazu, návaznost scén, nezáběrování přes osu apod. A to nemluvím o příběhu - hele, sledovat na úvod deset minut kentaura, který ve dvou scénách stojí trpně na jednom nebo druhém místě (nemůže se hnout, aby nešlo poznat, že je to maska - jako to měl Potměšil u Němce ve Jméno kódu rubín) a zavile deklamuje, to samo je hodně nefilmové. To, že ze sebe chrlí jména a vztahy asi patnácti bohů a polobohů, z nichž si po dvou sekundách nepamatuji už ani jednoho, to je taky docela drsné. Navíc nechápu, proč kentaur v dalších scénách není kentaur. Ale furt deklamuje. Nebo ty dlouhé, předlouhé záběry, kdy někdo někoho natírá, obléká, jak se chystá stůl pro jídlo a lidé usedají... Btw, myslel jsem, že Jáson se plavil se svými kumpány na lodi, ne na voru, který by se mu potopil i na rybníku v Kotěhůlkách. Neuvěřitelně nejen nedivácký film, ale špatný film - a to nejen řemeslně, ale především pocitově, vzbuzuje jen negativní pocity. Brr. Hvězda za kameru a částečně výpravu. Myslím, že Pasoliniho sláva plyne z tehdejších teplých kavárenských proudů. (27.01.2021)