Médea

Na okraj pár slov Henryho Davida Thoreaua: „Není divu, že Alexandr s sebou na svých výpravách nosil Iliadu ve skvostném pouzdře. Psané slovo je nejdrahocennější památkou. Je to umělecké dílo samému životu nejbližší. Může být přeloženo do každého jazyka a nejen čteno, nýbrž skutečně vydechováno všemi lidskými rty; - nejen zpodobeno na plátně nebo v mramoru, nýbrž vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky člověka antického stává se mluvou člověka moderního. Dva tisíce let propůjčilo pomníkům řecké literatury, stejně jako jejím mramorovým sochám, jenom zralejšího zlatého a podzimního nádechu, neboť přenesly svou vlastní jasnou a nebeskou atmosféru do všech zemí, a ta chrání je od hlodavého času. Knihy jsou nahromaděným pokladem světa a vhodným dědictvím pokolení i národů. Knihy, nejstarší a nejlepší, stojí přirozeně a vším právem v příhradách každé chýše. Není třeba, aby se hájily, nýbrž zdravý rozum čtenářův sám je vezme v ochranu věda, že jej osvěcují a podporují. Jejich autoři jsou přirozenou a neodolatelnou aristokracií v každé společnosti a více než králové a císařové vliv na lidstvo vykonávají.“ (12.12.2016)

Musím říct, že v několika chvílích se mi drala do hlavy slova jako "pěkný, no, ale pořád se koukám na Médeu?" A někdy před polovinou se to všechno spojilo a došlo mi, že na nic jiného než právě na Médeu není možné takto koukat a že je jen logické, jak je celý ten symbolický příběh vystavěn. -"K čemu mi to všechno je?" -"K ničemu. To je realita." --- "Tak dlouho, dokud vím, že existuji, chci trpět!" (25.10.2010)

Predstaviteľka antickej Médey, čiže v rámci hereckého chlebíčka, ako ozaj hodne sviatočná: Mária Callasová, bola rozhodne oveľa lepšou opernou interpretkou, než povedzme teda hereckou protagonistkou, ktorá si tentoraz nastavila sotva iba jeden výraz tváre, na základe ktorej sa následne niesol i celý ostatný zvyšok tohto vskutku pomerne dosť »barbarského titulu«, tak trochu mi svojou formou pripomínajúceho Gibsonov, barbarský titul: Apocalypto; skrátka, úvodná sekvencia s «obetným baránkom», [za]pôsobila až natoľko autentickým, a k tomu i surovým spôsobom, že mi v podstate akosi priamo skazila chuť do zvyšného súbehu udalostí; zväčša sa vyznačujúceho nielen naprosto nekontrolovateľnou brutálnou stránkou, ale zároveň aj akousi chaotickejšou rovinou naprieč celkovým spracovaním, s ktorým som sa napokon vôbec nepohodol, t. j. taliansky autor ma totižto mierne vyviedol z rovnováhy, za čo mu vlastne ani extra moc neďakujem, ba práve úplne naopak; z jeho strany zaznamenávam výraznejší: 1. filmový prehrešok proti spoločenskému spolunažívaniu. • Ďalej sa už ani nemienim v tejto veci komplexnejšie vyjadrovať! • PS :  To najlepšie od P. P. Pasoliniho som zrejme už asi videl [hneď zo začiatku jeho tvorby: Accattone, Mamma Roma a pod.], keďže mám čoraz väčšieho zdania, že to bude už iba horšie?! • Na tomto človeku bolo teraz niečo strašne perverzne zvráteného... (31.12.2023)

Díky tomu, že byl Pasolini tak všestranným a mnohovrstevnatým umělcem, se dá v jeho filmech číst hodně z pro něj typických myšlenek, v tomto případě hluboký cit pro existenci a prožívání lidí minulosti a drásavý fakt, že z nich do naší moderní doby přešlo tak málo. V Tvarohu (1963) ústy Orsona Wellese slyšíme slavné věty: "Já jsem síla minulosti, jen v tradici je má láska. (...) A já, dospělý zárodek, nejsoučasnější ze současných, se potloukám a hledám bratry, kteří již nejsou." Pasolini takové zmizelé lidi hledá a nachází ve starověku, svého "bratra" nachází v Médee, odsouzené skrze sebe samu sledovat zánik její rodné země a mytického spojení přírodních sil s člověkem. Jejího světa, který se moderním Korinťanům zdá jako barbarský a čarodějnický... Pasolini ji lituje a rozumí "její duchovní krizi, její dezorientaci starověké ženy ve světe, který ignoruje vše, čemu kdy věřila." Nemůže jí nerozumět, když to samé cítí on sám. Ale "K čemu mi to všechno je? - K ničemu. To je realita." Nedá se s tím nic dělat, ale Pasolinimu přeci jen zbývá jedna možnost - může hrát roli novověkého "kentaura", vyvolávajícího podnětné pocity již zašlých a znesvěcených "kentaurů" starověkých. (09.07.2013)

Tohle je zvláštní film. Na jednu stranu má parádní atmosféru a hodně zajímavou hudbu, ale na stranu druhou se na to nedá dívat. Ale tentokrát je to jiné než u ostatních Pasoliniho filmů. Ty jsou v naprosté většině případů zkrátka neuvěřitelně špatné, ubohé a ničemné. Taková Médea není. Ona svojí kvalitu má, avšak je to nefalšované divácké utrpení. Než se na tohle podívat podruhé, to raději dám znovu všechny ostatní režisérovy filmy. Ale ne, slibuju, že už si od Piera nic nelejesnu (ono už ani skoro není co), protože těžko bych hledal režiséra, kterému bych nedal vyššího hodnocení než tří hvězd, i přes takové množství viděných filmů. (18.06.2008)