Loni v Marienbadu

Nejoriginálnější modernistické šílenství. Ve vnímaném spojení obrazů, slov, zvuků a hudby má divák možnost najít pravdu i pointu podle svého gusta. V tom vidím tu pravou magii Resnaisova snímku. Chápu ale, že to nemusí učarovat každému. Jedinečný filmový kaviár, který bude buď zbožňován nebo znechuceně zatracován. (05.05.2011)

Loni v Marienbadu je naprostý unikát a přelomová záležitost v historii kinematografie. Alain Resnais nabourává veškeré filmové konvence a originálně vytváří mrazivou obrazovou koláž, kterou jsem v podobném provedení ještě neviděl a na snímek z roku 1961 hlavně vůbec nečekal. I přesto se k filmu nehodlám "patolízalsky" postavit a bezmyšlenkovitě ho adorovat. Obrazově a zvukově je bez diskuze poutavý, ale obsahově se jedná o šíleně repetitivní omáčku, která mě velmi rychle přestala bavit a zajímat, resp. bohužel jsem ani nezvládl dokoukat. Zbožňuji babrání se v detailech a hledání symbolismu, ale Loni v Marienbadu mi silně nesedlo a po prvotním nadšení se brzo dostavila ubíjející nuda. Poeticky pojatá narace mi přišla velmi plytká, nezáživná a nic neřešící. A že to měl být záměr? To se na mě nezlobte, ale k čemu je fascinace bez načrtnutého prostoru pro fantazírování? Ale nikoliv jasně vyložené karty, to přece od artovek není vždy třeba. Totálně povrchní pseudointelektuální záležitost, která se tváří jakože ne. (13.01.2016)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Jednoducho mám rada Resnaisovu hru s pamäťou, jej zavádzaním, čo ovplyvňuje nedôveryhodnosť rozprávača. Viem, je aj veľa iných, ale navyše sa mi páči jeho "vysoká" estetickosť, či ako to nazvať. Na druhej strane, Providence je v smere vrstvenia rozprávačov premakanejšie a Hirošima je Resnais tenkrát poprvé. :). (06.04.2010)

Tenhle film mi nic neříká. Chápu jeho význam v dějinách a vím, co je jeho záměrem, ale to mi na něm vlastně vadí - že je to jen umění pro umění. Já v tom vidím pouze samoúčelnost, která mě sice zaujme, ale nemám důvod se k tomuto filmu ještě někdy vracet. Jednou vidět a dost. Protože nejde nijak rozlušit a ano, vím, že zjevně není účelem tento film rozluštit a zkonstruovat nějakou smysluplnou fabuli. Je to takový surrealistický (sestává ze snů) a impresionistický film, ale má imprese je ve výsledku nuda. (Pak si samozřejmě ještě pamatuju zajímavý střih a pána, který nikdy neprohrává v té zábavné hře). Já se rád občas kouknu na nějakou avantgardu, ale v případě tohoto snímku radši zůstanu obyčejným konzumentem klasicky vystavěných filmů, které se někam ubírají:) (17.03.2010)