Herečka Françoise Bertin se v divadle a filmu pohybuje již od mládí, teprve jako dáma v letech ale dosáhla velkých úspěchů na jevišti i před kamerou. Narodila se v roce 1925 a náklonnost k umění získala díky své tetě, zpěvačce Suzanne Marie Bertin, která byla populární ve třicátých letech. S herectvím začínala Françoise Bertin na jevišti divadla Comédie de Saint-Étienne, jako jiní herci pak bez stálého angažmá střídala další pařížské scény (Théâtre de la Gaite-Montparnasse, Théâtre de Antoine), vystupovala také na divadelních festivalech. Uplatnění nacházela ve francouzské i světové klasice (Moliere, Corneille, Marivaux, Shakespeare, Čechov), zajímavé kreace předvedla ale i v moderním repertoáru (Brechtův Život Galileiho, Dürrenmattovi Fyzikové, Sartrův Ďábel a Pánbůh).
Před filmovou kamerou debutovala poměrně velkou rolí v komedii OKNO DOKOŘÁN (Par-dessus le mur, 1960), která byla uvedena i u nás, následovaly ovšem malé, často i bezejmenné úlohy (LONI V MARIENBADU - L′année dernière à Marienbad, 1961; VÁLKA SKONČILA – La guerre est finie, 1966). Více příležitostí jí nabídla televize, která má v její práci dominující postavení (oproti třiceti filmům má Françoise Bertin na svém kontě přes osmdesát televizních seriálů a inscenací).
Teprve v devadesátých letech začala Françoise Bertin s filmem spolupracovat častěji, mezitím v roce 1993 obdržela prestižní Molièrovu cenu za svou kreaci v Harwoodově hře Temps contre temps. Novodou spolupráci Françoise Bertin s filmem nejlépe reprezentuje komorní příběh PROSTĚ SPOLU (Ensemble, c′est tout, 2007), kde hrála jednu z hlavních rolí babičky Paulette a v němž režisér Claude Berri ocenil její ochotu se ve více než osmdesáti letech svléknout před kamerou. Následně hrála po boku Catherine Deneuve ve filmu VÁNOČNÍ PŘÍBĚH (Un conte de Noël, 2008), vidět jsme ji mohli také v MIKULÁŠOVÝCH PATÁLIÍCH (Le petit Nicolas, 2009).
V soukromí byl hereččiným životním partnerem herec a režisér Gérard Lorin (1927-2000).
Pavel "argenson" Vlach
