Zuřivost

První část sestříhaná a vyrobená Pierem Pasolinim působí, jak ostatně na začátku uznává sám režisér, značně chaotickým dojmem a dobrat se k podstatě dokumentu je skutečně oříšek. Navíc jeho výpověď je silně ovlivněná radikálně levicovým pohledem na svět a zejména jeho hodnocení Sovětského svazu a "osvobození" sovětských pracujících působí dnes nechtěně směšným dojmem. Při jen minimálně kritickém výběru pramenů by jeho výpověď musela nutně vypadat jinak. Druhá část Giovaniho Guaresche je sice opět politicky tendenční z opačných pozic, ale jako dokument je mnohem celistvější a netrpí natolik lyrizujícím komentářem. Dokument se bohužel vyznačuje nízkou kvalitou materiálu, která nepochybně souvisí se zpracováním starších filmových materiálů. Celkový dojem: 50 %. (26.07.2009)

Dva komplexní, avšak velmi odlišné pohledy na vývoj poválečné Evropy, částečně i USA. Do popředí je vyzdvihován především vývoj politický a jeho vliv na utváření tzv. "Nové Evropy". Z obou filmů je patrná silná polemika a ovlivnění vlastním politickým názorem v tom, co je vlastně pro Evropu, respektive svět přínosem, a co naopak negativem. Pasolini tentokrát dal plný průchod své levicové, marxistické orientaci. Jeho film však nepůsobí natolik konzistentně a poutavě, tudíž pro něj bych vymezil pole nějakých necelých 4 hvězd. Na druhé straně antisovětský, antimarxistický a prokapitalistický pohled Giovanniho Guareschiho je mi svým vyzněním mnohem blíže, ale především, jeho film je mnohem ucelenější, zajímavější a celkově přínosnější než ten Pasoliniho. To pro mě bylo celkem překvapením, jelikož jsem se k tomuto snímku dostal přes svého oblíbence Pier Paola a očekával jsem zvláště od něj další precizní záležitost. Ale nenechme se mýlit, ač oba tvůrci směřují jinou cestou, mnohé základní myšlenky jsou jim shodnými. K hlubšímu pochopení snímku je i dobré znát historické souvislosti ve světě a především v Itálii té doby. Obávám se tedy, že díky mým, spíše povrchnějším historicko-politickým znalostem, mi některé detaily, metafory a hlubší smysly mohly uniknout. I tak bych tento dokument jistojistě doporučil dalším, kteří s jeho zhlédnutím snad váhají a i těm, kteří na něj zabrousili jen náhodou. (15.12.2008)

Dobové záběry u obou výborně vybrané i sestříhané, ale v první části mě Pasoliniho levičácké názory vyloženě iritovaly. Najednou z ničeho nic čáry, máry, fuk, je tu Guareschi a ejhle, pohled na svět z opačného konce politické scény. V té chvíli jsem poznal, že obě části filmu k sobě neodmyslitelně patří, a že si nejen při mnoha událostech, např. korunovaci Alžběty, protiřečí, ale vzájemně se i doplňují, a tím získala u mě Pasoliniho část na ceně a dost jsem se bavil. Kdybych hodnotil každého zvlášť, tak by to bylo P ***, G ****, ale celkem je to *****. Ještě při sledování dokumentu jsem si vzpomněl na slogan nejmenovaného pivovaru "Svět se zbláznil". (16.07.2012)

Připouštím, že se někomu mohou zdát Pasoliniho komentáře (= verše) patetické, subjektivní a levičácké, ale v posledku se jeví oproti Guareschiho názorům na každý pád upřímnější a hlouběji procítěné a promyšlené. A to se v žádném případě nechci pozastavovat nad charaktery obou umělců a osočovat Guareschiho z úmyslné neupřímnosti či falešnosti. Jádro věci tkví v tom, že autor Dona Camilla zprostředkovává své názory bez jasného osvětlení si a přiznání si vlastního ideologického stanoviska (stojícího nejspíše na základech konzervatismu). Proto když mluví o svobodě (emigranti z východního Berlína utíkají přes zeď za "svobodou"), vydává svoje pojetí svobody za objektivní formu svobody pro všechny lidi. A tím se stává stejně neobjektivním "ideologem", jak je vnímán od první chvíle filmu i Pasolini, a nesmíme se ani nechat zmýlit jeho selektivním sarkasmem a nadhledem (k čemu je ironie obrácená jen proti ostatním?). Je tu však jeden podstatný rozdíl - Pasolini se nám k tomu již v úvodu přiznává, reflektuje své ideologické stanovisko a jeho dialog s námi je proto od počátku upřímnější. Stačí nám pak už jen se nechat přesvědčit hloubkou jeho vnímání běhu světa, sice nesporně subjektivně zabarveného, ale tím i bezpochyby lidštějšího a pravdivějšího. (06.10.2013)

Upraveno v březnu 2021. Zuřivost je pozoruhodným filmovým experimentem rázně probuzené emancipace a sebevědomé svobodomyslnosti rebelujících šedesátých let dvacátého století. Je politickým i sociálním glosářem společnosti a života lidí. a ta nekonečná válečná přítomnost byla stále součástí západní civilizace, což pokládá základní otázku filmového díla. Pier Paolo Pasolini je tady především romantickým básníkem marxismu, a byť si uvědomuje realitu slz a krve té sovětské komunistické víry, zůstává idealistickým snílkem a opěvuje lidovou demokracii jako ten přirozený evoluční vývoj společnosti. S tím souvisí i jeho jásavá poezie nad osvobozováním afrických národů, plamenné požehnání ztrouchnivělosti buržoazie i ceremoniální pompéznosti katolické církve, pláče nad odcizením moderního světa. Válka je pro něj třídním bojem. Novinář Giovanni Guareschi zůstal věren své satirické tradici a s ironickým nadhledem a jízlivým popichováním komentuje pokrytectví urovnávání bolesti druhé světové války, koloniální rozpad je koncem těch starých, zlatých časů aristokratické Evropy. Z pohledu dnešní bláznivé hysterie je v mnohém nekorektní, přesto je jeho sarkasmus často drze výstižný. Je kritický k Američanům, konzumu a sexuálnímu osvobození, a za úhlavního nepřítele člověka viní komunistu a ideály marxismu. Nespokojenost je důsledkem hodnotové prázdnoty spotřební kultury a odcizováním v pohodlí technologického pokroku civilizace, jeho sarkasmus jiskří a popichuje. Zuřivost je zajímavou sondou na život člověka a společnost od konce ničivé války až po dobu vzniku filmu, člověk se zmítá ve změti vášní těch zásadních transformačních procesů. Příjemný nadhled i poetizování. (14.10.2009)