Saló aneb 120 dnů sodomy

Chápu, že pro většinu lidí jsou praktiky zde zobrazené nechutným divadlem, od kterého je lépe odvrátit oči a ještě si na režiséra zanadávat. Ale což takhle aspoň zkusit pochopit smysl celého díla a neodsuzovat ho z fleku jako odpad... Podle mě je Saló aneb 120 dnů sodomy naprosto dokonalou uměleckou realizací (i když vyhnanou do značného extrému) toho, co Freud nazval anální charakter... A jak jinak nastavit zrcadlo společnosti, která podlehla fašictické diktatuře, než totální provokací? Provokativní díla budou vždycky kontroverzní, nicméně pokud ve filmu někdo vidí jen ten sex a výkaly, tak je trochu mimo... (26.04.2006)

Ve své době šlo o možná nejkontroverznější snímek, a to je co říct, protože se jednalo o 70. léta plná divokých výstřelků a dozvuků sexuální revoluce typické vpádem porna do veřejného prostoru. Zuřivé polemiky strážců morálky, pro které bylo Saló Belzebubem na pochodu, s těmi, co považovali tentýž film za vrcholné a trýznivé umělecké dílo, ke kterému odsuzující současníci zkrátka nedorostli, tehdy plnily všechna média a ke slovu se dostala dokonce i cenzura. S odstupem let na mě dnes Pasoliniho poslední film nedělá dojem něčeho, co stojí za hádku, a ani nejde o nějaký šok a překvapení. Už Vepřinec mě přesvědčil, že pokud si Pasoliniho poslední filmy zaslouží nějaký přívlastek, pak je to bohužel slovo "nudný". 120 dní sodomy se dá považovat z mého pohledu za dokonalou uměleckou prohru. Stačí srovnání s Klimovovým majstrštykem Jdi a dívej se, kde se filmař nevyhýbá brutálním záběrům ty ale organicky zapadají do vyprávění, tvoří jen malou část stopáže, nikdy nejsou samoúčelné a přitom mají drtivý emocionální dopad. Klimovovi stačí diváka často jen naťuknout, pracuje s jeho fantazií a očekáváním. Pasolini je trapně doslovný, statický a nevynalézavý. Navíc podobný námět neměl adaptovat někdo s komplikovanou a nebojím se napsat deformovanou sexualitou. Je prakticky nemožné si nevšimnout, jak často kamera uspokojuje Pasoliniho homosexuální touhy a představy. Tak citlivé a náročné téma by musel zpracovat někdo odvážný, ale přitom umělecky mimořádně nadaný. Napadají mě třeba Haneke či Lars von Trier. Podstatnou část Saló vyplňují únavné, nudné a z hlediska diváka nepodstatné příběhy lehkých žen nebo pseudointelektuální plky čtyř majitelů lidského cirku. Pasolini si nedokázal zajistit přítomnost kvalitních herců, což bije do očí především u fašistických bossů, kteří jako by vypadli z nějakého lehce umělecky se tvářícího soft porna, a jejich slizkost je na hranici karikatury, někdy i za ní. Až posledních pět minut, kdy nastoupí i pro dnešního otrlého diváka scény nezvykle brutálního násilí, dokáže Pasolini přitáhnout pozornost, bohužel ale příliš laciným způsobem. Celkový dojem: 10 % za téma. (13.10.2014)

Saló je dalším filmem, který jsem zhlédnul na své cestě tvorbou Piera Paola Pasoliniho, který se pomalu, ale jistě stává mým oblíbeným režisérem. Tento film je velice těžko hodnotitelný a hlavně dosti rozporuplný, jak je vidět na zdejších komentářích. Abych řekl pravdu, podle místních ohlasů jsem čekal ještě něco horšího. Objeví se zde sice mnoho nechutností, ale ty mají své opodstatnění. Zasazení děje do doby Druhé světové války má svůj význam, který není třeba více rozvádět, protože se objevuje v jiných komentářích. Ale to není vše. Pasolini se opět snaží prolamovat tabu společnosti, i když opravdu trochu silnější formou. Důležité je také vzbudit určitý pocit a to se povedlo dokonale. Ať je to maximální zhnusení nebo úžas, nikoho tento film nenechá chladným, a kdo ho viděl, už jen tak nezapomene a jméno Pasolini si bude pamatovat. Se svým hodnocením opravdu velice váhám. Tři hvězdičky mi připadají málo, pět si dát nedovolím. Zůstanu tedy u čtyř, které považuji za přiměřené. (28.03.2008)

Největší kentus filmových dějin a rozhodně asi nejzvrácenější regulérní film, co jsem kdy viděl. Nevím, proč bych tomu měl dávat nějaké vyšší hodnocení, to už bych pak mohl hodnotit každé gay porno či BSDM video, co najdu na netu. Sebrat partu nějakejch hodně podřadnejch pornoherců a dát jim sežrat kupu hoven, mi prostě nepřijde jako nějaký extradruh umění. Nejhorší ale byli ty perverzní důchodci a zvlášť ten jeden jak furt na všechny vystrkoval řiť a byl z nich nejzvrácenější. Jedinný klad je možná ta dobrá hudba v posledních dvou minutách, škoda že dojem kazí upalování bradavek, genitálií, skalpování a spusta dalších "fajn" věcí. (24.06.2006)

Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ (07.06.2013)