Saló aneb 120 dnů sodomy

Těžko zařaditelná záležitost. Umělecká hodnota nulová, ale jakási nechutná výpověď tehdejší společnosti se jí upřít nedá. Saló ve své době sice působil hodně kontroverzně, ale to dneska neplatí díky neustálému posunu filmovým hranicím a diváckého vkusu. Povětšinou je to hlavně nuda: dvě sešlé děvky vypráví nechutný historky, čtyřem chlívákům se z toho postaví péro a jdou ošukat mladou chlapeckou prdel. Občas se někdo někomu vychčije do ksichtu a samozřejmě nesmím opomenout svatební hostinu, na které se podává obložený tác lidských hoven. Člověku se buď zvedne kufr, nebo se musí smát. Jiná kapitola je však poslední desetiminutovka, co jakoby vypadla z jinýho snímku. Brutalita tu konečně propuká naplno a přes svou levnost má opravdu sílu, škoda, že končí tak rychlým a nedopovězeným závěrem. (06.09.2011)

Neomezená moc nad druhým člověkem a naplnění svých zvrácených představ. Noblesní prostředí a perverze. Dostatečně úchylné ksichty všech zúčastněných a absolutní ponížení objetí. A nakonec, naprosto bezduché oslavované vlastního násilí. Vynikající režie a brutální obsah. Film, který je potřeba znát. Proč? viz Adam Bernau, nic více, nic méně. Jedna z forem hrůzné nadvlády ve válečné Evropě. (07.02.2013)

Ve své době šlo o možná nejkontroverznější snímek, a to je co říct, protože se jednalo o 70. léta plná divokých výstřelků a dozvuků sexuální revoluce typické vpádem porna do veřejného prostoru. Zuřivé polemiky strážců morálky, pro které bylo Saló Belzebubem na pochodu, s těmi, co považovali tentýž film za vrcholné a trýznivé umělecké dílo, ke kterému odsuzující současníci zkrátka nedorostli, tehdy plnily všechna média a ke slovu se dostala dokonce i cenzura. S odstupem let na mě dnes Pasoliniho poslední film nedělá dojem něčeho, co stojí za hádku, a ani nejde o nějaký šok a překvapení. Už Vepřinec mě přesvědčil, že pokud si Pasoliniho poslední filmy zaslouží nějaký přívlastek, pak je to bohužel slovo "nudný". 120 dní sodomy se dá považovat z mého pohledu za dokonalou uměleckou prohru. Stačí srovnání s Klimovovým majstrštykem Jdi a dívej se, kde se filmař nevyhýbá brutálním záběrům ty ale organicky zapadají do vyprávění, tvoří jen malou část stopáže, nikdy nejsou samoúčelné a přitom mají drtivý emocionální dopad. Klimovovi stačí diváka často jen naťuknout, pracuje s jeho fantazií a očekáváním. Pasolini je trapně doslovný, statický a nevynalézavý. Navíc podobný námět neměl adaptovat někdo s komplikovanou a nebojím se napsat deformovanou sexualitou. Je prakticky nemožné si nevšimnout, jak často kamera uspokojuje Pasoliniho homosexuální touhy a představy. Tak citlivé a náročné téma by musel zpracovat někdo odvážný, ale přitom umělecky mimořádně nadaný. Napadají mě třeba Haneke či Lars von Trier. Podstatnou část Saló vyplňují únavné, nudné a z hlediska diváka nepodstatné příběhy lehkých žen nebo pseudointelektuální plky čtyř majitelů lidského cirku. Pasolini si nedokázal zajistit přítomnost kvalitních herců, což bije do očí především u fašistických bossů, kteří jako by vypadli z nějakého lehce umělecky se tvářícího soft porna, a jejich slizkost je na hranici karikatury, někdy i za ní. Až posledních pět minut, kdy nastoupí i pro dnešního otrlého diváka scény nezvykle brutálního násilí, dokáže Pasolini přitáhnout pozornost, bohužel ale příliš laciným způsobem. Celkový dojem: 10 % za téma. (13.10.2014)

Tak především je to první a poslední film Piera Paola Pasoliniho, který nevypadá, jako bych ho natočil já. Zápletka Sala měla v mých očích potenciál stát se dokonale ujetým psychothrillerem, což se nezdařilo. Psychika obětí byla až trestuhodně opomíjena. Možná chtěl režisér docílit větší odosobněnosti, což sice asi chápu proč, ale mě to pak nechává lhostejným. Film nás téměř vůbec nezavede k rozhovorům mezi mladé nešťastníky a pro diváka se tak stávají jen politováníhodnými troskami, ke kterým necítíme žádné pouto, leda tak založené na jejich vzhledu. Co se týče oněch proklamovaných nechutností, celkem na mě zafungovala scéna s jezením exkrementu, kdy jsem si říkal, že ten chleba s medem, co zrovna jím, nebyl nejlepší nápad. Závěr s umělými penisy byl ale o ničem. Když už chtěl Pier šokovat, mohl zajít do větších detailů a dávkovat s pořádnou kadencí. Takhle zůstává na půli cesty, neotrlé odradí a ty úchylné neuspokojí. Celkově je to jistě zajímavý snímek, zároveň je to první Pasoliniho film, ve kterém můžu bez ostychu pochválit herecké výkony, zejména Alda Vallettiho v roli prezidenta. Nicméně zvěsti o perverznostech nakonec předčily skutečnost, což se ale ostatně dalo trochu čekat. (11.11.2007)

Tak nevím. Film nevadil kvůli brutálním scénám (i když závěrečné mučení je skutečně síla), kvůli obscéním scénám, nebo snad kvůli pornografickému obsahu (už proto, že ten film tedy skutečně pornografický není ani náhodou). Překvapivě to hlavní, co bych filmu vytkl je, že nudí. Scény, kdy prostitutku vypráví nechutné příběhy, se neustále opakují. Když jsem viděl první scénu, v níž jedna z kurtizán nádherným přednesem vypráví nejnechutnější příběhy, přišlo mi to jako zajímavý protiklad (způsob mluvy a obsah) a dokonce mi některé momenty přišly vtipné. Jenže, když se taková scéna zopakuje po několikáté, už je převažujícím dojmem nuda. No asi to je podobenství – ani nevím přesně čeho. Když jsem si přečetl, že Pasolini tvrdil, že je to obraz ne fašismu, ale tehdejší (a tedy i dnešní) konzumní společnosti, tak tomu fakt nerozumím. (12.09.2004)