Náruživost

Ve skrze průměrná „vztahovka“, která sice vybočí sem tam nějakým lepším místem, ale nebýt dobře hrajících herců, neměla by divákovi skoro vůbec co říct. A díky tomu, jak je málo výrazná, se mi jen pár dní po zhlédnutí takřka vypařila z hlavy jako celek, v paměti mně zůstalo jen pár momentů. A psychologie postav mi přišla asi až zbytečně nepřehledná. Promluvy herců o postavách mi přišly mimo, avšak to je možná můj osobní problém. Jde zkrátka o průměrný film, který sice má svou rutinní řemeslnou kvalitu, ale nic navíc nepřidá. (23.03.2014)

Mistrně natočené drama o dvou lidech , kteří se setkali v naprosto nevhodný životní okamžik..jistě, opět bergmanovské klišé, ale vždycky neotřele poznáme, že to natočil Ingmar a nikdo jiný!! K tomuto filmu rozhodně patří tradiční střídání barevných a černobílých záběrů, účelové zpomalování a samotné vstupování herců, kteří promlouvají o svých postavách. (23.11.2005)

Z ostrovnej trilógie (Hodina vlkov, Hanba) je práve posledná Náruživosť najmenej záživnou snímkou, aj keď mu citový prepletenec nijako neuškodil. Bergmann zase vsádza na ženské vnútro a vynára z neho tie najintímnejšie kúsky tvoriaci rámec dokonalej ľudskej bytosti. Ktorými ale hlavní protagonisti z pohľadu kritického okolia rozhodne nie sú. Zaujímavá polemika a koniec koncov, Bergmannove subjektívne teórie sú mnohokrát práve mojou krvnou skupinou. 70% (17.04.2010)

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)

Moje druhé setkání s těžko stravitelným Bergmanem dopadlo oproti Sedmé pečeti mnohem lépe. Film stojí zejména na hereckých výkonech a tíživém příběhu krize mezilidských vztahů. Vložený příběh se zmrzačenými zvířaty ještě umocnil dusnou atmosféru snímku. Zkrátka pěkně natočené drama, které nevyprchá hned po závěrečných titulkách. (16.08.2012)