Persona

"SKUTEČNOST JE MRCHA". Film o čtyřech osobách. BERGMAN_____křičí. Plně se otevírá každému, kdo si pustí tento film. Silně inspirující, sugestivní vypravěč - prodavač emocí, které lze uchopit jakkoli (v tomto je asi největší síla filmu). Režisér nabízí, Ty bereš...(ne)vstřebáváš po svém. ALMA_____posílá své emoce na horskou dráhu. Plně se oddává životu druhé ženy. Chce být pohlcena - touží po změně. Její vnitřní svět nepasuje do vnějšího...je čím dál tím slabší. Nic nepřináší více energie nežli hněv. Alma předplácí svým emocím další jízdu. ELISABETH_____mlčí, narovnává svou duši. Ovšem vše na úkor druhé ženy. Svléká její personu a zahaluje svou. Zbavuje se emocí - ať trpí jen ti druzí. DÍTĚ_____odraz a spojení všech předchozích osob. Filmová revoluce na plátně švédském. Hledej svou personu. Velmi osobitý snímek (což mi například u dánského filmového hypnotizéra někdy překáží), experimentální, svázaný i svobodný. Intimně personální. (01.02.2015)

V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora. (25.11.2010)

Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit... (07.03.2005)

Film, který začíná jako surrealistická koláž zdánlivě nesouvisejících obrázků, jen aby se posléze změnil v jednu velkou psychologickou mozaiku [která na pomezí reality, abstraktní fikce a snu polemizuje nad významem herectví, přetvářky a ženství], a nakonec skončil jako Bergmanův osobní (dvojitý) komentář k otázce mateřství.... Persona tak i po víc než 50 letech stále rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory: pro někoho jde o ukecanej hyper-intelektuální artovej fetiš plnej metafor; pro někoho jde zas o sebevědomý manifest o síle monologu, dialogu a vzájemného porozumění. Jedno je však jistý: nahned bych s těma dvěma holkama taky zachilloval na chatě u moře.... VERDIKT: 8,5 čelenek z 10 (28.12.2022)

2) Fascinujúca komorná psychologická štúdia Ingmara Bergmana so strhujúcimi hereckými výkomni Bibi Andersson a Liv Ullmann (je dosť ťažké odhadnúť, ktorá z herečiek mala ťažšiu úlohu - či takmer po celý film mlčiaca Liv alebo neustále rozprávajúca Bibi). Pôsobivá symbolika narúša príbeh, v ktorom sa stierajú hranice medzi obomi postavami do vyštylizovaného psychoteroru, kde nie je jasné, kto pomáha komu nájsť životnú rovnováhu. Vrcholom je záverečná dvojscéna najprv z pohľadu Elisabeth (Liv) a potom z pohľadu Almy (Bibi), kde sa hranice definitívne strácajú. (30.06.2005)