The Earth Sings
Obsahy(1)
Po vzniku Československa v druhé polovině 20. let minulého století rozšířila Matica slovenská činnost národopisného oddělení také o film. Zásluhu na tom měl hudební vědec Karel Plicka (1894 - 1987), který pro Matici pracoval od roku 1923 jako sběratel lidových písní. Vedle zapisování písní a fotografování krojů začal s kamerou značky Pathé filmovat lidové slavnosti a zvyky. U Plickova filmového debutu Za slovenským íudom (1928), z něhož se zachovalo pouze torzo, dobová kritika vyzdvihovala zejména dokumentační hodnotu. Ani jeho druhý celovečerní snímek Po horách, po dolách (1929) nepřekročil odborně dokumentační rámec. Když se Plickovi podařilo začátkem 30. let získat zvukovou kameru, vytvořil své stěžejní dílo Zem spieva (1933), jímž zaujatý folklorista prokázal nejen poučenost a sžitost se zobrazovanými jevy, ale přinesl i nové estetizující prvky. V poetickém dokumentu Zem spieva shrnul svoje dosavadní skici a filmové materiály, doplnil je novými výjevy a vytvořil filmovou báseň, čerpající z bohaté studnice lidové kultury slovenského národa. Základní dějovou osnovu tvoří venkovský život s věčným přírodním koloběhem od konce zimy a zrodu jara až k podzimu s vinobraním jako posledním darem slunce. Pro jednotlivé výjevy, odehrávající se v jednotlivých ročních obdobích, si autoři zvolili vlastní básnickou zákonitost. Záběry Prahy a Bratislavy představují prolog, dětské hry ve volné přírodě zase epilog filmu. Seřazený materiál se stal podkladem pro vytvoření hudebního doprovodu, potom se definitivním střihem na nahranou hudbu Františka Škvora docílila esteticky působivá jednota obrazové a zvukové složky díla. Na výsledném tvaru měl významný podíl jako střihač Alexander Hackenschmied, československý dokumentarista, inspirovaný zkušenostmi sovětské filmové avantgardy. Přestože je Zem spieva zvukovým filmem, použil Plicka poetické mezititulky, jejichž autorem byl básník Ján Smrek. Film vznikl bez scénáře, na základě autorské představy celku, která se v procesu realizace stále konkretizovala a dotvářela. Originální negativ filmu však shořel při požáru zlínských ateliérů v roce 1944; ze zachované nekompletní pozitivní kopie byly v roce 1945 vyrobeny dva double negativy a v roce 1983 se nahrál nový záznam původní hudby. Ve své době se film u domácího publika nesetkal s patřičným ohlasem, jaký by si zasloužil. Jeho kvality však byly už tehdy oceněny v zahraničí, kde spolu s filmy Řeka, Extase a Bouře nad Tatrami získal za nejlepší režii Pohár města Benátek na druhém ročníku mezinárodního Biennale 1934. I po sedmdesáti letech, kdy vývoj dokumentárního filmu, doznal v technologii i ve filmové řeči značných změn, neztratilo toto průkopnické dílo nic ze své umělecké působivosti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (47)
Filmový skvost, který dnes takto natočit lze jen z obtížemi. Nebyl by bohužel dokumentární, ale hraný. Toto je poklad, který zachycuje citlivou kamerou život takový, jaký byl ještě ve 30. letech 20. století na Slovensku. Byť život mnohdy tvrdý a drsný, přesto však z pohybu a tváří lidí čiší radost a krajina skutečně speiva:) Díky za taková díla! Pro mne zajímavé komentáře: Marthos, AndyLemon - odkaz na Stíny zapomenutých předků. ()
Usměvavé tváře rozbrázděné jimi milovanou zemí, mužští a ženští Davidové o padesát let starší, mraky laskající krajinu... zem spieva Jánošíkovi do skoku. Post scriptum: Film skutečně vznikl za nepřímé podpory TGM skrze jeho dceru Alici pracující pro Červený kříž, který vznik částečně dotoval. Masaryk byl nadšen plickovou prvotinou Slovenským l´judem a snažil se tak dále podpořit národní cítění Čechoslováků. Dílo bylo oceněno ze všech možný stran, bohužel však nedosáhlo významnějšího ohlasu u diváků - v Praze bylo po prvním týdnu promítání staženo, Slovensko dopadlo lépe (nikoliv však zázračně). Kritika tentokrát zkritizovala nezájem společnosti, jež raději navštěvovala podobně laděného (avšak méně řemeslně kvalitního hašlerovského Písničkáře). Na výslednou podobu a nepochybný zápis do historie československé kinematografie (v Benátkách oceněná kolekce českých filmů - rovenského Řeka, machatého Extáze a plickova Zem spieva) měl významný vliv donátor a střihač Alexander Hackenschmied. To by jako p.s. mohlo stačit. ()
Teprve vysoké ocenění filmařské činnosti Karla Plicky v zahraničí upozornilo i u nás na výjimečnou práci tohoto sběratele záznamů mizejícího světa slovenského folkloru. Již na sklonku dvacátých let natočil dva žánrové snímky, z nichž zejména Po horách, po dolách dosáhl značného ohlasu na Výstavě umění ve Florencii v roce 1932. O necelý rok později Plicka promýšlí koncepci svého nového filmu, který by pojednával o životě obyvatelů slovenské dědiny, o jejich mizejících zvycích, radostech, starostech, písních, tancích a hrách. Ve spolupráci s kameramanem a fotografem Alexanderem Hackenschmiedem a hudebním skladatelem Františkem Škvorem vytvořil jedinečný etnografický dokumentární obraz, který paradoxně dosáhl svého triumfálního úspěchu za hranicemi, než v Československu. Premiérová kina jej po prvním týdnu stáhla z programů, neboť diváci zvyklí na zcela jiný typ filmů Plickův snímek bojkotovali. V roce 1934 byl společně s několika dalšími českými filmy odeslán na prestižní Mezinárodní filmový festival v Benátkách, kde nakonec obdržel řadu ocenění. V tomto díle filmaře a básníka je trvale zachován obraz slovenské vesnice, který dnes patří k nenávratné minulosti. Je v něm zachycena krása země, krása nebe a krása života. Je v něm zachyceno cosi velkolepého a přece neokázalého, obyčejného a vlastně přirozeného. Při pohledu na plující oblaka, zurčící potoky, třepotající se trávu a stromy mám skutečně pocit, že země zpívá. Jen nevím, dovedeme-li si toto bohatství zachovat i do budoucna. ()
Slovenských filmov z prvej republiky nebolo veľa, iba časť z nich sa zachovala, a len pár je plnohodnotne dokumentárnych. Nad témou netreba veľa rozmýšľať, o čom inom by takýto dokument mohol byť, ako o práci na obžive a o folklóre. Tento jedinečný film sa dá so záujmom pozerať aj po takmer storočí. Nie že by sa tieto práce a tance nefilmovali aj dnes, veď Zem spieva na slovenskej televízii aj v súčasnosti, ale takéto autentické zábery nenahradia. Naviac je na vysokej úrovni film aj po stránke kompozície záberov, scenára a réžie, za technickú stránku a stratu kvality kópiami tvorcovia nemôžu, takže im za to neuberiem ani hviezdu. ()
Karel Plicka za pomoci slávneho strihača Alexandra Hackenschmieda vytvoril dielo, ktoré položilo základy etnografického filmu na slovenskom území. Prenesenie národnej literárnej tradície zobrazovania života a práce prostého ľudu obohatil ľudovým folklórom, prírodnou poetikou a avantgardnými filmárskymi postupmi, čím dal vzniknúť skutočne výnimočnému dokumentu. Napriek tomu, že je nemý, i v tomto prípade platí, že opisovanie zážitkov zo sledovania zachytenia krásy, ktorá sa rozprestiera po hlbokých údoliach, vysokých kopcoch a širokých pláňach, a života na dedine nedokáže dostatočne nahradiť pôžitok zo samotného, svojou pôsobivou obrazivosťou veľavravného filmu. Nádherné kompozície, kamerové rakurzy, významotvorný strih a príhodne zvolená hudba z neho tvoria veľmi osobitý počin, ktorý zrejme stále zostáva neprekonaný. Navyše má rozumnú dĺžku. 85% ()
Galerie (1)
Zajímavosti (28)
- Spolupráca Plicka-Hackenschmied dovolila, aby sa zreteľné kameramanské kvality Plicku pretavili do filmového diela pomocou Hackenschmiedových postupov vystavania celku na princípoch ruskej montáže. Hackenschmied narúšal osvedčené strihové postupy. Po celkoch krajiny sa nebál zaradiť polodetail detskej tváre či sériu portrétov dedinčanov. (Biopler)
- Karel Plicka skonštatoval po uvedení filmu: "To, čo ja robím, chcel by som, aby bol akýsi základ filmovej produkcie na Slovensku. Odtiaľto aby sa išlo ďalej." Jeho impulz však nenaštartoval rozvoj slovenskej kinematografie kvôli neexistujúcim dostatočným technickým, ekonomickým a personálnym podmienkam. Krajina bola skôr objekt záujmu pre zahraničných autorov hľadajúcich priemyslom nezasiahnutú zem. (Biopler)
- Do filmu byla začleněna většina záběrů z filmu Jaro na Podkarpatské Rusi (1929). (JoranProvenzano)
Reklama