Struktura syžetu se sama odkazuje k dávnému dětství a vzpomínání. Koneckonců vzpomínky se také nevybavují lineárně nýbrž mozaikovitě. Hrdinou je chlapec Ivan, vyrůstající v cizím prostředí poválečného kazašského venkova se všemi jeho nešvary. Stydí za svého válkou zmrzačeného otce, učitele zvlčilých sirotků, který si mezi nimi marně snaží vydobýt respekt a vést je k mravním hodnotám. Ivan se tak v neutěšené atmosféře upíná k jediné zálibě – chovu holubů. Náhradní otcovský vzor pak hledá ve skupině dominantně působících mužů se stejným koníčkem. Bílá holubice náhle se objevující nad městem metaforicky představuje prchavé štěstí. Možnost jejího získání se stává katalyzátorem rozehrání zápasu chlapcova svědomí mezi zásadami otce a mezi pokřivenými charaktery mužů. Zajímavých dějových linek je hned několik. Krom dětské ukřivděnosti Ivana se nejvíce projevuje otec: řeší jednak rozpor umělce, kterému osud a válečné zranění nedopřáli pokračovat ve své tvorbě. Jednak jako vdovec potkává svou dávnou platonickou lásku, bývalou operní pěvkyni. Cit ale není schopen naplnit, jakkoliv by k tomu její situace odvržené a sociálně nezajištěné manželky vybízela. V tuto chvíli se pak do filmu vkrádá moment, který relativizuje doposavadní kladnost postavy otce a vytahuje myšlenky o důležitosti konvencí, vydávajících se za morální kodex. Sympatický je také konec, který díky bohu není utopen v patosu nediegetické hudby. A taková letmá citace Stalkera rozhodně není na škodu. (Seminář ruského filmu Veselí nad Moravou 2010)(3.1.2011)
Poetická evokace válečného dětství, tráveného v zapadlém středoasijském městečku, jehož cizost tísnivě doléhá a drtí osudy několika sem evakuovaných Rusů.(18.5.2010)