Šepoty a výkřiky

Mimoriadne ťažká depka pre citlivejšie povahy. Zo vzdialeného optického portfólia kostýmová "rodinná" dráma, z opačného a dominantnejšieho brehu hustá porcia veľmi intímnych, duševných, problémových, spoločenských a vzťahových asociácií. Všetky jednotlivé komunikačné (verbálne i neverbálne) komponenty dotvárajú fantastickú teatrálnu schému (anti)rodinných previazaností, ktoré sú časovo priehľadné a tým pádom sú zdrojom bezprostredných emócií. Ani sa nečudujem, že Kubrick mal problém to vôbec celé dopozerať. (07.03.2014)

Myslím, že se to Bergmanovi povedlo. Byl to nepochybně čistý art, ale hodně nudné a místy až nezáživné. Abych se naladila na správnou strunku, pomohla jsem si chytrou nápovědou v TVmini a ejhle, ono je to o jedné velké nudě. A to jsem skálopevně přesvědčená, že jedna z největších NUD v historii člověčenstva je dnes. Taky mi došla další souvislost s barvama, prý červená znamená nitro a já pořád, co to tam bliká, že by chyba ve vysílání? S barvičkama na mě nechoďte, takové náznaky mi nic neříkají. Nicméně musím uznat, že holky hrály znamenitě, vnímala jsem nejvíc jejich klasickou krásu. Neodpustím si vlastní dedukci o čem že to bylo. Celou dobu jsem intenzívně cítila potlačovanou sexualitu a k tomu nabalující se problémy - úzkost, neschopnost dotyku, lásky, citu, pochopení; lži, zastírání, sebepoškozování...Jak z toho ven, když jedna kráska má strojeného panáka a druhá kostnatého staříka (nažrat a spát). Tady je každá rada málo platná, hrozná doba. (23.06.2012)

Ingmar Bergman je režisér zachycující víc než ostatní. Z každé postavy dostane maximum a občas tak vzniká dech beroucí zážitek. Tentokrát si vybral příběh tří sester, který maličko nezvládl. Vybral si výborné herečky, ale ani krásná Liv Ullmann není tak úžasná, jak divák očekává. Psychologie postav je propracovaná a každá ze čtveřice má svoje okamžiky a flashbacky, v kterých je nám hlouběji představován jejich charakter. Celý film zdobí krásná práce kameramana, detaily na hlavní postavy ve stínu a dokonale využitá červená barva, která je nejen na zdech celého domu, ale také jsou její pomocí tvořeny střihy. Zklamal mě konec, který se snaží polopaticky říct divákovi o čem je celý film. Většině bystrých diváků to však dojde mnohem dříve a pak konec slouží jen jako malé zopakovaní s trochou morbidnosti. (24.08.2007)

Šepoty a výkřiky? Ano, šepotů se zde dočkáme. A taktéž výkřiků, jež se několikrát vyderou z hrdel umírající Agnes nebo bezpochyby psychopatické Karin, která nesnese dotek koholi nebo čehokoli jiného, než je ona sama (což neplatí pro skleněný střep). To hlavní kouzlo, s nímž čaroděj Bergman operuje, je ovšem ticho. To ticho, jež svírá, mučí, léčí či případně unavuje. Především ticho prohlubuje všechny režijní prvky, psychologii zúčastněných, i proměnlivý romantický vztah sester Karin a Marie, kterou ztvárnila okouzlující Liv Ullmann. Nic z toho ovšem nezvrátilo fakt, že tento typ filmu, leč jeho sledování zajisté pro můj vývoj osobnosti i vkusu má smysl, mě není schopen zcela pohltit. (05.03.2015)

Bergman a nuda? Nerozumiem. Nuda preto, že sú tam dlhé scény? Zlaté časy starého dobrého euro filmu, keď nedostižným kvalitatívnym vrcholom ešte nebola reklama na Kinder Bueno (strih po 1 alebo 2 sekundách)! Alebo nuda preto, že autora priťahujú tak šialene triviálne témy? Tie sa ale týkajú každého z nás. Alebo preto, že slovutný pán režisér volí neprimerané prostriedky na zvládnutie látky? Extrémne citové prežitky kombinuje s divadelne chutiacim minimalizmom, čo mi pripadá celkom zmysluplné a v konečnom výraze mimoriadne strhujúce. Obdobnú kvalitu v rámci spracovávanej tematiky dosiahol snáď jedine Nór Edvard Munch (viaceré obrazy na tému pozostalých v tiesnivom interiéri so zosnulým, najmä obraz s malým dievčatkom a mŕtvou matkou). Keď už som pri severskej maľbe, niektoré interiéry zarážajúco pripomínajú zlovestné (alebo snáď hrobovo pokojné či mrtvolne tiché?) komnaty, aké maľoval Dán Wilhelm Hammershoi. Bergman nie je hysterický. Dobre si uvedomuje, že komorné spracovanie emocionálne jednoznačného sujetu si vyžaduje primerane agresívnu stratégiu (to aby prebudil všetkých šťastne zombifikujúcich neo-biedermeierovských spoluobčanov). Harriet Anderssonová reve z plných pľúc tak strašne ako Diora Baird z "Texaského masakru: Počiatok". Prekáža porovnanie s tzv. subkultúrou? Ale veď Bergman sám vedome narába (možno v neuvedomelej nadväznosti na severský magický realizmus - Gosta Berling od Selmy Lagerlofovej) s hororom - nie s prvkami hororu, s hororom. Sinavá mŕtvola sa zúfalo dožaduje kúska lásky (Ingrid Thulin: "Ale veď sa už rozkladá!"). To je tak obludné a dojímavé zároveň, že v divákovi pulzujú emócie všetkými smermi. A vracajú sa okysličené. Dokonalá transfúzia. Pán Bergman nehysterčí, proste si len robí svoju prácu. Ako najlepšie vie. Škoda len, že ľudia s obľubou zvyknú nepočúvať nielen šepoty, ale i výkriky a artikulujú bez toho, aby niečo povedali. Ibsen, Čechov a možno i Romero :-) by dali 5. (03.07.2008)