Anatomy of a Murder
Anatomy of a Murder
Režie:
Otto PremingerScénář:
Wendell MayesKamera:
Sam LeavittHudba:
Duke EllingtonHrají:
James Stewart, Lee Remick, Ben Gazzara, Arthur O'Connell, Eve Arden, Kathryn Grant, George C. Scott, Orson Bean, Russ Brown, Murray Hamilton, Duke Ellington (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Film líčí případ pomstěného znásilnění. Jeho hrdinou je venkovský advokát Paul Biegler, který převezme obhajobu poručíka Maniona, obviněného z vraždy muže, který znásilnil jeho vyzývavou ženu Lauru. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (110)
Neviem sa rozhodnúť, či je Anatómia vraždy okrem nejednoznačnosti a nekorektnosti aj prekombinovanou, alebo je to len komplexnosťou v predmetnom súdnom procese, na ktorú ako divák nie som úplne zvyknutý. Aj keď nejde o stopážou najdlhšiu súdnu drámu, akú som kedy videl. A aj keď som sa nenudil, ale bol dejom úpútaný takmer nonstop. Dá sa povedať, že som čakal trochu viac. Alebo možno som naopak dostal viac než som čakal a nie som schopný vstrebať všetky tie dejové, myšlienkové a morálne odbočky. Ale sú to odbočky či zakopnutia? Sú na strane filmu či diváka? Sú úmyselné alebo nie? Jedno viem. Veta prednesená postavou Lee Remick, že niektorí ľudia majú proste šťastie, je pravdivá. Napríklad taký Woody Allen sa tým zaoberá vo svojich vážnejších filmoch prakticky dodnes. Aby som však neodbiehal, herecké obsadenie je to, čo sa mi tu hodnotí ľahšie. James Stewart podal neskutočne sebaistý výkon, Ben Gazzara v jednej zo svojich prvých rolí milo prekvapil a George C. Scott bol (paradoxne k povolaniu prokurátora vo filme) až perverzne pôsobiaci tichý zabijak, ktorého si viem predstaviť, že by v Novom Hollywoode vedel stvárniť Jack Nicholson a ešte neskôr napríklad Kevin Spacey, Gary Oldman alebo John Malkovich, ale v tej dobe asi len on. Trochu mi však robila problém uhladená Kathryn Grant, ktorá jednak veľmi do svojho prostedia nezapadala, no najmä som jej moc neveril to trúchlenie. Takže to alibisticky odbijem štyrmi hviezdičkami a keď sa ma niekto opýta, čo mi tam chýbalo k piatim, pochválim ho za tú otázku... Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň s kultovými filmami). ()
(1001) Mám dojem, že jsem v minulosti Jamese Stewarta trochu pomlouvala, že kvůli tomu, že je vždycky takový naivní a fanatický, preferuji jiné herce jeho doby. Tady si u mě tedy ale parádně napravil reputaci, prvně protože vůbec souhlasil s účastí v tomto filmu, a za druhé jak nechal Premingera svou naivitu a fanatismus využít takovým způsobem..., inu chef's kiss. Celý film jsem obdivovala fantastickou sbírka fantastických postav fantasticky zahraných - sekretářka, poručík, soudce, státní zástupce a další, a asi teď miluji George C. Scotta. Ale film dělá opravdu výjimečným klinická soustředěnost a cílevědomost pana režiséra. ♥ P. S.: A nesmím zapomenout zmínit Duka Ellingtona! ()
Soudní dramata jsou perfektní subžánr a já se nemohu zbavit pocitu, že ta stará, černobílá jsou nepřekonatelná. Anatomie vraždy je neskutečně dlouhý snímek, ovšem navzdory tomu mi utíkal velmi rychle, zejména pak ve fázi, kdy se děj přesunul do soudní síně, v níž se to rázem hemží perfektními hereckými výkony a ohromujícími dialogy. Pak divák může odpustit i ten poněkud pomalejší rozjezd, který však nebyl nijak přehnaně dlouhý. Na snímku mě fascinovalo, že sám jako divák jsem nevěděl, na čí straně je pravda a zda ta zdánlivě kladná strana neklame soud i svého obhájce. Obrovská škoda pak je, že se tomuto dramatu nedočkalo nějaké překvapivé pointy, jež by diváka naprosto odrovnala. Já v ni doufal. ()
I přesto, že se jedná o úplné popření skutečného fungování soudních přelíčení v USA, ostatně kromě Pacinovy " ...a spravedlnost pro všechny" jsme se "reálného" soudního filmu zatím nedočkali, uběhne těchto 160 minut jako voda. A podobně dramatické představení se také jen nevidí. Skvěle odlehčený scénář s několika takřka rovnocennými vrcholy a osobitými a inteligentními postavami. A pak ta tehdejší skandálnost! Např. řeči o kalhotkách, které se stejně podobají spíše kraťasům. Vytknout by se možná dala logická a důkazní prázdnota obhajoby, ale nechci spoilerovat. ()
Galerie (56)
Zajímavosti (17)
- Vyzývavá a flirtující Manionova žena Laura (Lee Remick) je velmi fixovaná na svého psíka Muffa a neustále o něm mluví. „Muff“ je přitom anglický slangový výraz pro vagínu. (Please)
- Krom toho že Duke Ellington pro film udělal hudbu tak si i zahrál v malé cameo roli jako "Pie-Eye." (formelin)
- Otec Jamesa Stewarta bol tak urazený filmom, že nabádal ľudí aby ho nepozerali. (fishki)
Film je komplementární k Dvanácti rozhněvaným mužům (DRM) a tvoří s tímto snímkem logický a ucelený komplet, který bere dech. Anatomie vraždy vznikla o dva roky později a na DRM průběžně odkazuje různými výstavbovými technikami, od vývoje a skladby syžetu po práci s kamerou a znejisťování logických myšlenkových postupů – a těsně před závěrem k nim navíc přiznaně a otevřeně vede spojnici replikou „starouše Parnella“. Film Dvanáct rozhněvaných mužů důsledně odkryl základní lidskou nevybavenost zajistit si objektivní (jedinou možnou, pravdivou) rekonstrukci minulosti – předvedl, že nic takového v plynutí času vůbec neexistuje. Minulost vždy re-konstruujeme, naše podmínky a nástroje se člověk od člověka liší, a na čem se shodneme, je věc aktuální akcidence, nikoli odkrytí „toho, co se skutečně stalo“. „To, co se skutečně stalo“, není, nemáme k tomu přístup, nikdy jsme neměli, je to vymyšlený konstrukt na uklidnění a nasměrování mas. Minulost neexistuje, vytváříme ji (což nijak neumenšuje naši zodpovědnost), znovu a znovu, a na základě svých výtvorů i soudíme, odsuzujeme, zajišťujeme si nové podmínky pro nový vývoj a pokračování existence, vytváření budoucnosti. Snímek DRM nechává diváka, aby zažil a uvědomil si tuto absolutní existenční a názorovou neukotvenost celé konstituované lidské společnosti v plynulém toku času. Ani společnost se nebude mít o co opřít, pokud se rozhodne své procesy vnímání a vyhodnocování vjemů, své metody reflexe a postupy myšlení podrobit pečlivé revizi. Anatomie vraždy pak na toto zjištění logicky navazuje a zcela v řádu věcí s ním osvobozeně od objektivity pracuje – je ironičtější, veselejší a lehkovážnější, má větší nadhled – to platí o filmu samotném i o všech jeho postavách. Děj se na rozdíl od snímku DRM přenáší z uzavřené místnosti, kde o podstatě naší reality rokuje porota, zpátky do soudní síně a nechává tentokrát diváka zažít, jak to vypadá, když všichni zainteresovaní (obhajoba, obžaloba, sám soudce, žalovaný, jeho žena a dokonce i zastřelený muž) dobře vědí či intuitivně chápou, že minulost a z ní plynoucí kauzalita je čistě otázka výkladu a aktuální situace. Přestože je zřejmé, že soudní proces je vážný (tj. bude mít reálný dopad, jasné důsledky), je zároveň evidentní, že inteligentní vtipkování soudce ani právníků nemůže jeho průběh ohrozit – neexistuje totiž jediný správný průběh – stejně jako předem neexistuje jediný správný výsledek. Vražda není součástí filmu a divák se stává sám spolutvůrcem reality, v níž je jednání obžalovaného omluvitelné, nebo ne (vinen-nevinen se tu už vůbec neřeší). Velice silné na celém snímku je, že se žádná z postav nesnaží lhát, být k sobě neupřímná nebo manipulovat s fakty: každý ze své pozice v podstatě upřímně specificky, zodpovědně a naplno pracuje s logickými možnostmi, jež se v každém novém kole nově otevírají. Výkony všech herců jsou dokonale vyvážené (i to je společné se snímkem DRM a pro to, aby oba filmy úspěšně sdělily, co chtějí, je to navíc naprosto nutné) a je radost tento koncert hereckých schopností i logických kliček a lopingů sledovat – na rozdíl od existenciální tísně DRM zde již s pocitem žonglérské a eskamotérské lehkosti, byť tato nijak neznamená nezodpovědnost. () (méně) (více)