Když Harry potkal Sally

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 100 nejlepších romantických filmů - 100 Greatest Romance Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. A jedna z mála komedií, u kterých jsem se opravdu řezal smíchy. Myslím, že film geniálně popisuje názory mužů na ženy a naopak - a o tom přátelství muže Harryho a ženy Sally to platí taky. :) Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=V8DgDmUHVto (28.12.2013)

"Já, když si koupím knížku, přečtu nejdřív poslední stránku. Kdybych umřel dřív, než to dočtu, budu vědět, jak to dopadlo." Miluju tyhle moudra. Harry jich zná hodně a je ochotnej se podělit. Díky němu například vím, jak se umírá v New Yorku a tak radši umřu někde jinde. Taky už vím, co je nejlepší dárek - sluneční přilba na baterii a s ventilátorem, na který se dají krájet hranolky. Ale dost Harryho, protože je tu taky Sally. Ta sice moudra moc rozdávat neumí, ale její restaurační orgasmus se stal legendárním. Nicméně tady jde o to, jestli mohou být muž a žena přátelé nebo jim to sex znemožňuje. K tomu bych se chtěl odborně vyjádřit, ale nemohu. Ženy po mně totiž nechtějí ani přátelství ani sex a kdyby chtěly, tak by se patrně brzy seznámily s kvalitou pravýho háku mojí manželky. Takže fakt nevím. (08.03.2022)

Pilířem úspěchu této romantické komedie jsou vtipné a přitom pravdivé dialogy mezi B. Crystalem a M. Ryan, kteří se snaží přijít na to, zda je možné, aby muž a žena byli pouze přáteli. Bravurní scénář je vyšperkován tolika pravdivými postřehy, že jen stěží uvěříte, jak se je všechny podařilo vměstnat do jednoho filmu. Crystal a Ryan nemají chybu, jejich chemie funguje na jedničku z hvězdičkou. "Když Harry potkal Sally" dnes právem patří k absolutní špičce svého žánru. 10/10 (23.12.2007)

Velmi solidní romantická komedie, která na jednu stranu zůstává v zaběhnutém řádu věcí a to svým vyprávěním, vývojem (i koncem), ale daleko přesahuje své konkurenty opravdu inteligentním a místy i kousavým humorem. Což v praxi znamená, že se na film můžete dívat i bez inzulinových injekcí ukrytých v nočním stolku a dokonce i v případě, že máte (podobně jako já) smrtící alergii na růžovou barvu a plyšová zvířátka. Jinak celý film jsem se nemohl zbavit dojmu výrazného vlivu Allenových komedií ze sedmdesátých let (především mám na mysli Annie Hallovou a Manhatten), které pod satirizujícím povrchem ukrývají skutečnou, nepřikrášlenou lidskost. Ostatně i hlavní postavy v sobě nesou tento „oživující“ rozpor – civilnosti se nám dostává právě skrze Crystalův pesimistický cynismus, či naivní náročnost Ryanové. Ovšem právě tohle je na snímku vůbec to nejlepší. Až skrze „vadnost“ se postavy stávají lidmi, ke kterým postupem času cítíme čím dál tím větší empatii a proto nás poté ty po cestě rozsypané střípky a odlesky romantiky mohou naplnit mnohem větším dojetím, než by mohl dosáhnout film s prototypy charakterů alá pán a paní bezchybní. Ono když se nad tím zamyslíte do důsledků, je to docela zajímavý fenomén. Opravdového pohnutí se člověku nedostává po shlédnutí ideálu, ale až v ideálu, který je přiložen do kontrastu s nedokonalostí. Kdybychom si odskočili do jiného žánru, co jiného dělá hrdinské činy opravdu zářivými, než jejich těžkost (která je sama o sobě temnou) a k čemu by byl třeba příběh zobrazující utrpení, které není vykoupeno lidskou odvahou, tím inspirujícím výkřikem „navzdory utrpení půjdu dál“? Asi tak jako bílá opravdu vynikne až ve chvíli, kdy je dána na černé pozadí, pro skutečný projev ideálu lásky je nutná nedokonalost. Tím vlastně autoři řekli hodně podstatnou věc o milostných vztazích (a o vztazích obecně). Láska není o nalezení dokonalého partnera bez chyb – láska je přijetím chyb druhého, a to takovým způsobem, až se i ony stanou součástí neopakovatelné dokonalosti toho, koho milujeme. (30.01.2017)

„Ako to myslíš, že predstierala orgazmus? U mňa ho žiadna nikdy nepredstierala.“ – „To si len myslíš.“ – „Nie, je to pravda.“ – „Pozri sa, väčšina mužov si myslí, že ich partnerka orgazmus nikdy nepredstierala a väčšina žien ho sem-tam predstiera. Tak si to vyrátaj.“ Človeče, to bolo. Tento film som obchádzal viac, ako 20 rokov. Na vlastnú škodu. Chvíľku som zostal zaskočený z „mladistvej vlasatej verzie“ (masky sú také dobré, až som si myslel, že obe postavy hrajú úplne iní herci) oboch hrdinoch (fantastický Billy Crystal, fantastická Meg Ryan). Ale už prvá minúta jazdy autom ma dostala fantastickými dialógmi („Neznášam tie tvoje reči. Znie to ako kompliment, ale je to urážka.“), fantastickými hláškami („Moji známi tak skoro nevolajú.“), skvelým hereckým obsadením (oba páriky, režisérova mama, „starčekovia“) a scenárom so zaujímavými myšlienkami (dokáže byť muž priateľ so ženou, ak ho vyložene fyzicky neodpudzuje?). Vynikajúci príbeh scenáristky Nory Ephron (neskôr režírovala romantické klasiky BEZSENNÉ NOCI V SEATTLI, MICHAEL či LÁSKA CEZ INTERNET) a výborná réžia kedysi takého skvelého Roba Reinera (PRI MNE STOJ!, MISERY NECHCE ZOMRIEŤ, ZOPÁR SPRÁVNCH CHLAPOV) ma odrovnali, z parádnych dialógov som bol hodinu vyškerený ako slniečko na hnoji a koniec je presne taký, aký má byť (ja som tušil, že celé je to o čokoládovej poleve). Už viem, prečo ma väčšina romantických komédií nebaví. Nie sú dobré. (26.03.2010)