Ichi the Killer

Z původní mangy (Koroshiya Ichi, 1998 - 2001) od Hideo Yamamota, přepsal na filmový scénář Sakichi Satō a natočil Takashi Miike. Zvrácené, plné krve, bizarně komicky sebe-ironické. Výborně natočené a propracované, hlavní postavy úžasné a úchylné zároveň. Film, který dokáže ohromit, pobouřit i zaujmout a divák neví do poslední chvíle, co si má myslet. 85 % (13.04.2010)

Film je plný extrémního násilí, které je však natolik stylizované, až působí úsměvně. Fakt, že ani jedna z dvou hlavních postav není vůbec normální, zamezuje divákovi, aby se s nimi ztotožnil (pokud ovšem on sám není úchyl), příběh také není kdovíjak objevný, a tak mu nezbývá než se nechat bavit povrchními atrakcemi a zvráceným humorem. Přiznávám, že s takovýmto typem filmů nemám problém a u Koroshiya 1 jsem se obstojně bavil, a to především díky vší té směšné extrémnosti, avšak taková pecka to zase není. Na to je to až moc rozvláčné. A nějakou hloubku či oduševnělost v tomto případě ani nehledejte, Takashi Miike si libuje v exploataci prostřednictvím tohoto filmu se mohl náležitě vyřádit. (20.06.2011)

Ja normálne neviem čo na toto povedať! Takúto hovadskú úchylnosť môžu splodiť hádam len Japonci. Neboja sa ukázať krv, črevá, vnútornosti, odrezať chlapcovi hlavu, žene bradavky a snáď ani nie je film, ktorý je taký úchylný, sadistický, drsný a zároveň cool svojho žánru ako tento. Navyše aj dejovo nie je zlý a príbeh je zaujímavo podaný aj spracovaný. Len akosi tie prvky komédie som nepostrehol. 80%. (26.06.2006)

Poměrně přesně vystihl v několika řádcích jádro pudla JFL: "...na dílo brakového režiséra je film v postavách příliš propracovaný, v užití a stylizaci násilí příliš důmyslný a v závěru až příliš matoucí a zcizující. Miike totiž moc dobře ví, co dělá, a ze všeho nejradši manipuluje diváky. Ichi je jeho sonda do diváckého vnímání násilí." - ano, ale právě proto vnímám, že tohle dílo neobstojí jako samostatný film, je to jen vytříbeně provokativní, nevyžádaný příspěvek do pomyslné společenské diskuse, což je přesně ten nešvar, který v mých očích rozděluje režiséry (i všechny ostatní umělce) na svrchované, nekompromitující se tvůrce a na samozvané společenské komentátory, vychovatele a mentory. Ten druhý přístup vpodstatě zneužívá a limituje umění, ať už záměrně nebo z nepochopení jeho skutečné povahy a nedozírných možností, a deklasuje díla na pouhé manipulační nástroje nebo přepravní nosiče názorů. Jenže když si pouštím film, s ničím menším se nespokojím, i kdyby to bylo vyrobené sebezajímavěji. (02.12.2014)

Japonská jakuza si vyřizuje účty brutálním až sadomasochistickým způsobem. Násilí je prezentováno tak explicitním způsobem, který i v dnešní době pro mnoho (západních) diváků stojí daleko za hranicí snesitelnosti. I přes svou „nechutnost“ nepostrádá příběh psychologický podtext. Zaujala mě především práce s kamerou a střihem. (12.05.2006)