Karajan versus Bernstein. Bitva gigantů

O rivalitě a vzájemném respektu dvou největších mistrů taktovky 20. století, kteří ve svém pohledu na svět vycházeli ze zcela odlišných pozic. Večer 3. října 1988 dirigoval Herbert von Karajan (1908–1989) ve Vídni svůj poslední koncert. V tu chvíli to však ještě nevěděl. Byl unavený. O přestávce se odebral do své šatny. Pohlédl do zrcadla a spatřil tvář jiného starého muže – svého největšího a zároveň nejuctívanějšího nepřítele a konkurenta – Leonarda Bernsteina (1918–1990). Ačkoliv šatna byla obklopena Karajanovými fanoušky, nikdo si netroufal rušit oba velikány při setkání tváří v tvář. O čem si za zavřenými dveřmi povídali? To dnes nikdo neví. Třeba si vykládali známý, v muzikantském prostředí poněkud otřepaný vtip: Sejdou se Toscanini, Bernstein a Karajan. Toscanini tvrdí, že ho Bůh prohlásil za nejlepšího dirigenta na světě. Bernstein nechce věřit svým uším. To samé přeci řekl Bůh i jemu! Po chvíli pronese Karajan: „To je zvláštní, nevzpomínám si, že bych byl něco podobného řekl.“ Životní příběh obou velikánů začíná u klavíru. Bernsteinův židovský otec opustil Ukrajinu a odjel do Spojených států. Nejdřív se protloukal v docích, pak se živil jako holič, a nakonec se v Bostonu vypracoval na drobného podnikatele. Karajanův otec byl chirurg v Salcburku, rodném městě Wolfganga Amadea Mozarta. Při nedělním odpočinku si Karajanovi doma vždycky hrávali komorní hudbu. A každé léto, když probíhal Salcburský operní festival, nosil Herbert, mladý student konzervatoře, slovutným dirigentům kávu. Sedával na zkouškách a jako houba nasával všechno, co slyšel. V 19 letech se Bernstein živil jako hudební korepetitor v taneční škole a zároveň přepisoval partitury pro hudební vydavatelství. Své naděje vkládal do setkání s dirigentem Dimitrijem Mitropoulosem, který ho společně s Fritzem Reinerem zasvětil do umění taktovky a klasické hudby. Cesta ke komponování a dirigování byla však dost trnitá. (Česká televize)