Paisa

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

(1001) Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď. Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná. (05.04.2017)

V pořadí druhý poválečný film Rosselliniho, určitě klasické dílo neorealismu. Šest epizod budí dojem přímo natáčených dokumentů bezprostředně ve válečné vřavě. Kdybychom hledali paralelu v naší kinematografii třetí republiky, asi nejblíže by stála ULOUPENÁ HRANICE režiséra Jiřího Weisse. Drcené lidské osudy, smrti, o kterých nikdo se stoprocentní jistotou nemůže říci, že byly spravedlivé a nutné, to všechno jen dále zesiluje syrovost pohledu, který se sice nemá za co schovat, a vyjevuje proto skutečnost v její nezahalené podobě, ale současně nedokáže - a asi ani nechce - kamuflovat neexistující černobílou interpretaci. Jen z hodně velké dálky je vidět citlivá režisérova ruka, která s úspěchem integrované syrovosti dává i jiný než stroze dokumentární záběr. Klasické nadčasové dílo, jež by mělo být propagováno mnohem více. Právě pro svou klasičnost a nic nepředstírající syrovost. (20.10.2007)

Realistický pohled na osvobozování Itálie s působivým využitím lokací poničených válkou, největší míry neorealismu je dosaženo v poslední povídce z pádské delty. První a třetí povídka jsou pro mě nejpůsobivější, druhá polovina snímku je však trochu zdlouhavější, hlavně povídka z kláštera vystavěná kolem jednoduché myšlenky. (02.06.2009)