HanaSolo

Tenhle podivný snímek pracuje s divákem ve dvou rovinách. V první rovině jako nepříliš originální rodinné drama (říznuté imigrační, generační a LBGT+ problematikou), ve kterém si všichni řeší své osobní problémy a těmi zároveň řeší i situaci rodiny jako celku. Ale protože si hlavní hrdinka zpočátku vlastně ani neuvědomuje, že nějaký problém má, pracuje snímek i s rovinou akčního sci-fi filmu, který funguje jako katalyzátor změn v rodinném systému. A tak nějak mimochodem i k zastavení veškerého zla… V této druhé rovině se dá nalézt ledacos recyklovaného, ale i relativně neokoukaného. Od pocty asijské kinematografii, či popkultuře jako celku přes množství opravdu bizarních nápadů, které ale bohužel přes kvantitu zdaleka nevyčerpaly svůj kvalitativní potenciál… Což je velká škoda.  Film tak neustále cyklí někde mezi rodinným dramatem a akční sci-fi šíleností a osciluje tak někde mezi totální nudou a udiveným "whats the fuck" diváka. Ten je ale bohužel ještě před druhým dílem otrávený největším průšvihem tohoto snímku, a tím je silně přepálená stopáž. Zcela jistě originální skládanka bizarností, ale vcelku působí jako nijak extrémně oslňující kousek.  PS. Scéna s kameny mě oslovila nejvíc.

Představte si naivní muzikály Jacquese Demyho, jen místo pastelových barev věčně nasraného týpka z Girls, nebo lépe Kylo Rena z Hvězdných válek, který společně s Howardem z BBT zaprodává dítě (jednoho z nich) hyberbolowému galaktickému impériu. Dceru, která vzešla z opery, americké stand-up komedie, bulvárních plátků a olizovaných genitálií a chodidel zpívající Marion Cotillard. Ano - opravdu, sopranistky Cotillard, která ale zároveň odkazuje jak na střípky Demyho muzikálů, tak na křehké výjevy připomínající francouzskou kinematografii jako Pěna dní Michela Gondryho nebo Štěstí Agnés Vardy.  Malá Anette, obdařená darem, nebo spíš prokletím své slavné "polyamorické" rodiny, je svébytnou kombinací Gepettova Pinnochia, panenky Chucky a Saoirse z Písně moře. Jen ke svému tesknému zpěvu nepotřebuje mámin kožich, ale reflektory pódií. Přesně jako rodiče. Jako rodiče, které sláva svedla dohromady a stejně tak zničila, když se Anettin otec místo svých povinností a kormidlování potápějící se lodi vztahu, nechal pohltit vztekem a rozhodl se raději “chlastat rum” jako kapitán Jack Sparow. Že už jste to někde někdy viděli? Ale kdeže...Období kurev skončilo. Jde se na vraždy!  Ano, zápletka je vskutku triviální a já sice mám poměrně velkou fantazii, navíc nechovám příliš v lásce muzikály, ale jsem velkou obdivovatelkou Caraxových filmů. Místy jsem se však obávala, že se nervově nezhroutil Driver v roli Henryho, ale právě Carax. Zhruba dvě hodiny a deset minut jsem si přidržovala čelist a utírala sliny… a odolávala stému “Cože?”, protože život snímku vdechne až malá Anette… Tenhle Caraxův počin je bizarní mozaika složená z mnoha již viděných banálních filmových klišé, ale přesto je 100% originální…a možná i bolestně sebereflexívní.

Nepopírám, oddělit Allena od jeho snímků je opravdu těžké, obzvláštně když jste ročník, který je měl možnost sledovat až po této kauze. Allen je pojem a jeho persona je neodmyslitelnou součástí jeho tvorby. Navíc, jak zaznělo v dokumentu, tento režisér opravdu dokázal vytvořit prostředí, ve kterém si divák se svými vlastními neurózami nepřipadal tak sám. Ale stejně tak nedokážu oddělit manipulativnost tohoto dokumentu od aktérů, kteří ho mají na svědomí. Proto mě ani tento dokument neodradí od úcty k tomu, co Allen vytvořil na stříbrném plátně. Proč? Netroufám si říci, jestli Allen Dylan něco provedl, nebo ne, ale soucítím s ní, ať už se stalo cokoliv. Z jednoho prostého důvodu, jakékoliv trauma v dětském věku (byť “jen” to, že dítě stojí mezi dvěma znesvářenými rodiči) může být pro život devastující. Násilí na dětech, obzvláště to sexuální, je hanebná věc. Odporná a zavrženíhodná, protože dítěti minimálně poznamená, možná i zničí celou budoucnost. Ale to, že HBO natočí prvoplánový dokument o režisérovi “predátorovi” a podporuje tak bojkot jeho tvorby, ale přitom na své vlastní platformě aktuálně uvádí jeho snímky (Deštivý den v New Yorku), je minimálně k zamyšlení. K zamyšlení o tom, že pro všechny aktéry dost možná větší roli hrají peníze, než samotné Dylanino trauma.