Ztracené dívky

V první řadě je úděsné, že se něco takového stalo, a s takovým výsledkem... Film popisuje jeden případ, jenž se propojí s těmi ostatními. Je to celkem napínavé, ale nemá to jinak žádnou zvláštní dynamiku. Gabriela Byrna jsem dlouho nikde neviděl a působil nesmírně unaveně a unyle, asi tak mohl vypadat detektiv, kterého měl představovat a se svižností, s níž v onom případu postupoval. Průměrný film. (23.12.2020)

Průměrné drama z Netflixu ale týká se pravdivé události. Díky tomu, že se hlavní představitelce ztratí dcera se najdou další 4 mrtvé dívky jen ne ona. Díky matce, která si nedá pokoj a buzeruje polici a každého koho potká se snad dočká buď dcery nebo mrtvoly. Film je krátký ale má docela známé tváře v čele s detektivem Gabrielem Byrnem a matkou Amy Ryan. Jednu z dcer si zahrála Thomasin McKenzie, která nedávno hrála hlavní roli v Králíček Jojo. 50% (18.03.2020)

Působilo to na mě jako hraná epizoda taktéž netflixáckých Unsolved Mysteries. Filmařsky je to poněkud unylé a herci také nemají zas až tak moc co hrát, ale zachmuřené podzimní prostředí Long Islandu navozuje (ne)příjemně temnou atmosféru a skutečný case je to poměrně zajímavý, žel, jak už tvůrci hnedle v úvodu spoilnou, dodnes ne zcela objasněný. (05.01.2021)

Říkala jsem si, že si k žehlení pustím něco hloupého a dle hodnocení jsem předpokládala, že to tak bude. NIcméně mi to v daný okamžik sedlo a to pomalé, ponuré tempo mi naprosto vyhovovalo. NIc se mi nezdálo na sílu, jen mi to připomnělo, že ta Amerika a její venkov budou vážně vidlákov, kde bych se nechtěla ocitnout ani náhodou. Když si pak člověk uvědomí, co díky Mari Gilbert při hledání Shannon vyplouvalo na povrch a z jednoho zmizení jich nakonec bylo "nespočet."...no pěkně ta policie pracuje. Upřímně bych dála krásných 65%,ale dávám více, abych trošku zvedla hodnocení. Podle skutečné události.... (29.03.2021)

Na tomto filmu podle skutečné události je něco zvláštního, byl jsem rozuřený a nesmírně nespokojený. Příběh funguje lépe, pokud se před sledováním podíváte do Googlu. Celé to je takové smutně vážné a melancholické.Ztracené dívky zapadají do trendu současných kriminálek s ženskými hrdinkami, kde vyšetřovatelky často nejsou profesionální detektivové a k pátrání, které představuje středobod příběhu, je vedou osobní či rodinné vazby. Na druhou stranu tento chladný procedurální snímek může mnohé milovníky podobných krimi příběhů snadno odradit. Režisérka Garbusová cíleně vypráví tlumeně, takřka netečně. Přitom hlavně ze začátku tato metoda dovede strhnout. Film paralelně mluví o tom, jak různé instituce přehlížejí právě prostitutky, jako by jejich smrt byla zločinem nějakého druhého řádu. Režisérku však nakonec zradí právě ono rozkročení mezi sociálním dramatem a procedurální kriminálkou. Rozehraje mnoho témat, často mimoděk, ale v celkové stylizaci se motivy s obřím potenciálem rozutečou mezi prsty. Tak jako děj plyne bez větších vzruchů, odplynou i jemně dávkované detaily ze života hrdinek, třeba fakt, co vše matka zamlčela svým dcerám či policii. Na mnohých pnutích by se daly stavět celé dějové oblouky, tady však slouží jen jako dílky pestré, takřka dokumentaristicky pojaté skládačky, pro kterou se hodí přívlastky jako poctivá, ale nikoli intenzivní, zdrcující či alespoň dotažená. Ztracené dívky se nakonec rozplynou v té netečnosti, která se zprvu zdála být jejich největší devizou. Liz Garbusová si za dokumenty s podobnou sociální a kriminalistickou tematikou zasloužila pozornost na Oscarech i festivalu Sundance, v hraném formátu její schopnost širokého záběru a vršení drobností z životních osudů protagonistek nestačí. Sice natočila film, který je pravým opakem senzace, ale nakonec také dokonale utlumí sebe sama. Brutální tragická tečka za pohnutým životním příběhem Mari Gebertové se pouze mihne v závěrečných titulcích, pohozená na okraj. Nepůsobí však jako emoční šrapnel, spíš přiměje publikum zavrtět hlavou, zda by tak silný materiál, který napsala skutečnost, nestál za dramatičtější zpracování. Ztracené dívky jsou dva filmy v jednom. Ten první vypráví o bezpráví, o skutečném zločinu, který nikdy nebyl vyřešen a nad nímž visí stín podezření. Ten druhý hovoří o rodině, která k sobě neměla blízko ani předtím, než jí ten zločin vstoupil do života. Škoda, že se nakonec tvůrci o oba příběhy pouze otřou. (07.04.2020)