Pondělky na slunci

Santa a jeho parta. Čtveřice nezaměstnaných přátel. Scházejí se, popíjejí spolu v baru, chodí na fotbal, (obzvlášť úsměvné), s nadějí na lepší zítřky a snad na nějakou práci. Jenže čas pomalu, ale jistě ubíhá a oni jsou na tom dnes, stejně, jak včera. Povedené sociální drama, dnes rozhodně aktuálnější, než před těmi třinácti lety. Luis Tolar hraje, (kupodivu) normálního chlapíka, ale veškerou pozornost na sebe, (zase) strhává místní nepsaný vůdce, který všude byl a všechno zná v podání dost obtloustlého Javiera Bardema, který tuhle partu tmelí i rozděluje zároveň. Ještě, že mají všichni aspoň ty pondělky na slunci. (19.08.2015)

Parta nerozlučných kamarádů, bývalých zaměstnanců loděnice. Všichni už jsou v nepopulárním věku kolem 50 let, zaměstnavatelé o ně nestojí a všichni se snaží nějak prožít den. Skupině velí Javier Bardem, coby nejatraktivnější z nich, největší proutník a také jediný svobodný. Všichni ostatní mají nebo měli rodiny. Bardem je z nich jediný optimista, a to za všech okolností, ostatní čas od času propadají menším či větším depresím. Jeden z nich to nezvládne. Ale nakonec všechny čeká skvělá jízda. (20.03.2020)

Parta přátel, kteří spolu pracovali v loděnici a pak je propustili a oni se protloukají jak se dá. Jeden si zařídil bar, druhý dělá bezpečáka a další jsou stále nezaměstnaní. Santa je věčný rebel, kterého nezlomí nic a nikdo (víc takových lidí a svět by hned vypadal jinak), další jsou nešťastní, rozpadají se jim rodiny a život jim protéká mezi prsty a oni nevědí, jak z toho ven. Vypadá to jako smutný film, ale přesto takový není, je tam hodně míst, kde jsem se usmívala a několik, kde jsem se od srdce zasmála. (11.09.2005)

reziser madridskeho "barria" si opet nasteloval vercajk smerem do ulice a zachytil particku kamaradu, kteri se snazi vyporadat s zivotem a nezamestnanosti, pote co je uzavrena tovarna ve ktere busili. Mimoradne pohodovy film ktery pozvolna pluje neurcitym smerem a konci tam kde zacina. Plus jedna z nejsympatictejsich bardemovych roli (03.04.2006)

Pondelky na slnku svojim príbehom odkazujú na britské "Do naha", ale narozdiel od jeho komediálnejšieho vyznenia skôr akcentujú trpkejšiu stránku života nezamestnaných. Snímok bol v španielskych kinách obrovským hitom a pri príbehu, ktorý ponúka (nie je to nič originálne - podobný sociálno-kritický pohľad je už hodne obohrané klišé, s ktorým si najlepšie vedia poradiť britskí režiséri ako Ken Loach a Mike Leigh) to nie je až takým prekvapením. Najsilnejšou devízou nie je ani schopný režisér, ktorý síce zručne dávkuje a zvláda žánrovo typické scény, rovnako drží patričnú mieru sentimentu v tých správnych medziach (proste drží film správne pohromade), ale všetko stojí na hereckých výkonoch - a tie sú najsilnejšou stránkou filmu - typovo výborne obsadení herci sú naprosto uveriteľní a najväčší kus koláč si pre seba ukrojil Javier Bardem (Mar adentro, Before night falls, Carne Trémula), ktorého donjuánsky životný stroskotanec a vzbúrenec je kreáciou per excellence. Vďaka silnému hereckému týmu som schopný odpustiť aj viacero klasických klišé scén (banka, krčmové debaty) a najlepšie je to vidieť na najsilnejších scénach (zbalené kufre, hudobné číslo či pohreb - tu cítiť silnú zohratosť a aj slušnú prácu režiséra s hercami). Preto napriek tomu, že podobných snímok som videl už dosť slušné množstvo, dokázal ma tento filmík pripútať, vtiahnuť a miestami aj dojať a preto moje hodnotenie predstavuje poctivé 4 hviezdy. (07.06.2005)