Strach jíst duše

Příběh samotný je asi pro většinu lidí přehnaný, do očí bijící konstrukt, ale je zajímavé, že nad tím jako divák nepřemýšlím a beru jako fakt všechno, co se ve filmu odehrává, jakkoliv by mi to nepřišlo reálné. Film je prostě dobře natočený, je z něj znát silná společenská kritika stran latentní (nebo spíš hodně otevřené) rasové nesnášenlivosti německé společnosti nejen vůči cizincům. Velmi dobře vybraná herečka pro roli Emmi, zachycení vztahů v její rodině a budování prostoru před kamerou v interiérech připomíná ještě "Katzelmachera". Hodně jsem četla o inspiraci RWF tvorbou Douglase Sirka, ale nějak to v tom krom melodramatické nálady a hudby nevidím. (08.02.2011)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. (12.06.2008)

Fassbinder ma opäť raz svojim priamočiarym, perfektne rozpracovaným a naturálnym zobrazením nejakej témy dostal. Neskutočne výživný koktejl rôznych pocitov a myšlienok. Ako sa hovorí: láska kvitne v každom veku... prázdne konštatovanie. Fassbinder nám ukazuje, ako to vyzerá v praxi, pričom z každého uhlu pohľadu sa jedná o nadčasovú záležitosť. Téma prisťahovalectva, lásky dvoch ľudí z odlišných svetov ako aj to, ako na tieto témy nazerá spoločnosť, sú tu aj napriek pomerne krátkej dĺžke snímku rozobrané do takej hĺbky, že z konečného výsledku ide až strach - skrátka ide o majstrovskú psychológiu hlavných i vedľajších postáv, ktorá tu počíta s každou maličkosťou. Žiaľ v spoločnosti sa od čias "Mníchovského masakru" ohľadom týchto vecí k lepšiemu nezmenilo zhola nič. (14.04.2016)

Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% (18.04.2010)